Abych řekla pravdu, nejsem zrovna příznivcem tetování. V tomhle jsem trochu old-school, neboli stará škola. Svůj až odpor ke zdobení (v některých případech hyzdění) kůže jsem získala na praxi v nemocnici, konkrétně na kardiologickém oddělení. Když obézní kuřáci ve středním věku pravidelně vyhrnovali své rukávy, abych jim změřila tlak, současně s...

Jako malá jsem měla strach ze systému, aniž bych tento pojem uměla nějak definovat. Už v útlém věku jsem měla strach, že se budu nějak vymykat. Že nevystuduji, nic ze mě nebude a tím pádem se neuživím. Bylo mi divné, že všechno okolo se platí, a abych měla na to, vše si zaplatit, musím proto dřít, protože bez práce nejsou...

Ze strachu, že nebudeme přijímaní takoví jací jsme, často nosíme masky. A to hlavně ženy před muži. Bojí si krknout, nevytrhat si obočí nebo rozčílit se, protože by přestaly být princeznami. Co princeznami? Lidmi! Příteli Pavlovi, když byl ještě malý chlapeček, maminka řekla, že hezký holky neprdí. Jak je tomu doopravdy prý zjistil teprve až na...

V životě narazíme na různé lidi, kteří nás mají něčemu naučit. Ať už jsou to rodiče, děti, partneři, kamarádi nebo kolegové. Pak je ale speciální sorta lidí, kteří mají na to, aby nás něco naučili, papír. Často se mylně domnívají, že s tímto papírem se z nich současně stávají i polobozi, kteří mohou jedním pohybem propiskou v žákovských knížkách...

Móda je jedna z dalších věcí, která mi přijde jako přehnaný a dobře výdělečný byznys. Ale co dneska není? Kdo vlastně určuje, co je moderní a co není, to je oč tu běží. Vypadá to, že někde nahoře sedí jakýsi módní bůh, nebo guru, který říká, že jedno léto se budou nosit neónová tílečka a jiné léto zase síťované...

Málo sluníčka, více depresí. To mě v souvislosti s podzimem napadá jako první. Ale nebudu pesimista hned od začátku. Babí neboli indiánské léto je pro mě nejkrásnější částí roku. Je stále čas švestek a listí se začíná barvit dožluta, dohněda a dočervena.

Události poslední doby mě dovedly k tomu vyjádřit se opět na téma čas. Mám totiž pocit, že si hodně lidí mého času dostatečně neváží a nejspíš mě pro mojí ochotu a časovou přizpůsobivost řadí k nějakému druhu služebnictva, které je neustále dostupné.

K dnešnímu článku mě inspiroval náš olympionik a lékař v jedné osobě Lukáš Pollert, který tvrdí na svém facebooku, který mu byl (nejspíš kvůli jeho výroku) zrušen, že ženy se nemohou vyrovnat mužům. Asi už nikdo dál nečetl, že dodává, že muži ženám nesahají ani po kotníky.

Na vysoké škole jsme v předmětu psychologie měly cvičení o hodnotách. Hodně holek určilo jako nejdůležitější hodnotu lásku k partnerovi, peníze a zdraví. Já jsem měla na 1. místě život ve svobodné zemi a svobodu jako takovou.

Diety mě nikdy příliš nezajímaly. Naopak mě vždy nejvíce zajímalo, co kde sníst. Nedá se mi upřít, že bych nebyla odvážná. Při jakémkoli rautu jsem vždy mezi prvními (ne-li úplně první) povstala a šla na obhlídku a obžírku toho nejlepšího. Přesně po vzoru mého dětství - kdo zaváhá, nežere.