Školní učitelé

V životě narazíme na různé lidi, kteří nás mají něčemu naučit. Ať už jsou to rodiče, děti, partneři, kamarádi nebo kolegové. Pak je ale speciální sorta lidí, kteří mají na to, aby nás něco naučili, papír. Často se mylně domnívají, že s tímto papírem se z nich současně stávají i polobozi, kteří mohou jedním pohybem propiskou v žákovských knížkách ovlivňovat a ničit životy ostatním.

Jak už jsem psala ve článku Trapasy, na prvním stupni jsem měla velice chápavou a hodnou paní učitelku. Jako jedna z mála lidí, které jsem v životě potkala to byla dáma na svém místě (na školní půdě i mimo ní). Více to již nerozepíši, protože o těch hodných toho není moc co říci. Je škoda, že takových fajn učitelů není více.

Na druhém stupni školy základní to bylo již horší. Třídní učitel (matikář před důchodem) byl rudý na těle i na duchu. Holky, co měly prsa jedničky měly z matiky trojky a naopak. Já měla známky 2-3 a na střední 1-2. Prsa mi pravda vyrostly, ale hlavně jsme na střední měly normální učitelku, která po nás nechtěla dělat nástěnky, nosit karafiáty a pořád nevykřikovala něco o iniciativě jako učitel na základce, který mi na písemku prskal žluté sliny, klukům svíral krky do velkého dřevěného kružítka a plácal o ně křídlem otevírací tabule. Říkal, že mě život naučí a srovná a mladé proutky potřebují ohýbat. Jak ráda bych se proti němu dnes pyšně postavila a z plna hrdla zvolala: "Nedala jsem se rovnat, ohýbat a už vůbec ne zlomit! Natož od takových, jako jste vy!" Ještě mi prorokoval, že to budu mít v životě těžký, a že narazím. Mohu s klidným svědomím potvrdit, že co jsem se dostala z jeho pedagogických spárů, spěje můj život stále k lepším a radostnějším zítřkům a na někoho jako je on jsem již nenarazila.

Kvůli zlepšení prospěchu jsem chodila na doučování k úžasnému učiteli, který změnil můj pohled na matikáře (občas jsou to moc milí lidé). Toho výše uvedeného znal a potvrdil mi, že se jedná o naprostého debila. Ačkoli jsme stále v kontaktu, i když jen virtuálním, trochu mě mrzí, že mě poznal v dobách mojí puberty a nemohl tím pádem plně docenit, jak úžasná jsem to osoba.

Střední škola připomínala kurník. Ve třídě nebyl jediný chlapec (maximálně několik velice obhroublých děvčat). Ukočírovat takové osazenstvo nebylo pro učitele jednoduché. Vzpomínám na ně v dobrém. Často to byly zdravotní sestry/učitelky a dalo se u nich předpokládat, že svojí práci berou jako poslání, nejen zaměstnání. Poslání vám pravda složenky nezaplatí, ale vždy je jiné, když vás učí někdo, komu na tom záleží než někdo, kdo nesnáší haranty.

Na vysoké škole to byla již jiná káva. Studenti na prahu dospělosti nebyli žádní neukáznění žáčci. Přednášející nenutili studenty k memorování nesmyslů, ale naopak k napnutí všech smyslů k přemýšlení, diskutování a argumentování. Samostudium a samostatnost byly samozřejmostí.

Moje kamarádka pracující na onkologii mi několikrát potvrdila, že pokud se některý z pacientů projevuje jako naprostý vyšinutec, jedná se vždy o pacienta s nádorem na mozku nebo o učitelku v důchodu. Myslím si, že muži jsou v tomto ohledu postižení poněkud méně.

Závěrem bych zhodnotila, že být kantorem neukázněných dětí je velice náročné, stejně tak mít učitele, který si hojí komplexy na dětech. Pokud ale potkáte takového, který vám opravdu něco předá, vzpomínáte na něj pak celý život.