Není to tak dávno, co jsem vám psala o příteli a jeho hubnoucích tendencích (Jak přítel (z)hubnul, Příchod Milana). A už tu máme toto téma znovu.

S přítelem jsem již před časem, nejspíš vlivem krize středního věku, začali cestovat s rodiči. Současně s vědomím si vlastní smrtelnosti jsme si uvědomili i tu jejich, takže jsme je brali s sebou na různá místa a v různém složení. V práci se mě dokonce jeden kolega zeptal, zda je ve hře obzvláště velké dědictví, nebo proč to vůbec děláme....

Dnes bych se ráda zamyslela nad tím, jak o dovolené nakládám s časem. Řekla bych, že lehkomyslněji než v pracovním procesu, protože podléhám iluzi, že času je dost. No a ono není. Potřebovala bych více dovolené, abych mohla to časové zvládání volna ještě trochu potrénovat a doladit. Považte.

Dnešní historka bude sice krátká, ale výstižná. Odehrála se tak dávno, že navzdory tomu, že jsem těmto událostem byla svědkem, již si je nevybavuji. Ale považte - byla jsem tenkrát malé téměř bělovlasé pískle křepčící po plážích Řecka. Však už je to celých jedenatřicet let.