Šla jsem takhle ráno vyvenčit našeho buldočka Maxíka, když v tom se mi připletla do cesty rodina na kolech. Dva chlapečci školkového věku, netrpělivý až zuřivý tatínek manažerského typu a submisivní maminka.

A máme tady máj – lásky čas. Jestliže jste zadaní, chca nechca vás časem nemine nějaké to výročí. Pro někoho dlouho očekávané, pro jiného trochu obávané (tím myslím ty, kteří si nepamatují důležité dny – v překladu muže). Kdo by si stíhal všímat mezi všemi těmi narozeninami, svátky, Vánoci, Valentýny a jinými významnými dny ještě nějakého výročí?...

Znáte toto velikonoční pořekadlo? Já ho neznala spoustu let. Prozradil mi ho až můj současný přítel. Jelikož se dárkům obvykle nevyhýbám, přijala jsem tedy tradici, že se musím na Velikonoční pondělí nechat obdarovat, aby mě nepokakal beránek. Domnívám se, že je to spíše jakýsi imaginární bratranec zlatého prasátka, kvůli kterému jsem nucena na...

To jsem takhle jednou byla po 24 hodinové směně. Bylo krásně. Jaro začínalo, otužilci vytahovali žabky místo pevné obuvi, alergici vytahovali kapesníky a inhalátory a někteří odvážnější se vytahovali tím, že zhubli a chodili hodně nalehko.

Přítel často říká, že by zavedl zpátky vojnu. Pak se obvykle zamyslí a dodá, že by tam poslal nejen svého syna, nýbrž i dceru. Vážím si toho, že se na rozdíl od jiných vojně nevyhnul a neohroženě se vrhnul do boje s loupáním brambor, cibule a sníženými hygienickými podmínkami.

Měla jsem jednoho kolegu, který byl po mnoho let mým velkým učitelem. Těžko byste totiž našli někoho, kdo by vás lépe učil toleranci, lásce k bližnímu a sebeovládání. Jeho ego bylo podobně nekonfekční jako jeho tělo. Pokud by se svým egem někam jel dozajista by seděl sám v přeplněném kupé.

V životě jsem narazila na dva naprosto rezistentní flegmatiky. Jedním je můj kolega Jaroslav a tím druhým byl můj pejsek Hubert. Dá se říci, že mají mnoho společného. Hubíka nerozrušila ani reklama na psí sádlo. Jardu nerozruší žádná zmínka o práci. Pokud bych po něm přece jen nějakou vyžadovala odpoví mi rychlostí blesku: "Emino! Sedni si a nebuď...

Už jen název tohoto článku zavání nějakou katastrofou. Občas slýchám hororové historky o tom, čeho všeho jsou muži (ne)schopní, když jsou doma sami a má být zachován normální chod domácnosti. Ohřevem párků v rychlovarné konvici počínaje přes vany plné špinavého nádobí konče a završují to kojenci vystříhaní z bodýček manikúrními nůžkami.

"Jsem tlustej!", přišel za mnou přítel a obviňujícím tónem mi dal na srozuměnou, že ve vztahu už nejsme jen my dva, ale nově i Milan*, jeho plíživě rostoucí (ne)přítel. Pomalu, ale jistě se dmoucí, trochu stydlivě, jako když slečnám v jistém věku raší nejisté lentilky pod kobercem.

Nevím, na kolik věříte horoskopům. Já celkem ano, i když ultimátní pravdu jim nedávám. Narodila jsem se ve znamení Střelce a většinu života jsem se za to styděla. Tvrdí se o nás totiž, že jsme všechno možné, jenom ne normální (slyšela jsem dokonce i výrok, že populace se dělí na lidi a na Střelce). Mimoto se o nás také říká,...