Už před časem jsem se vyjádřila na téma Facebook. Nejsem stále velkým zastáncem sociálních sítí, ale na něco dobré jsou. Tím, že jsem se neplánovaně stala majitelkou kocoura, stala jsem se současně s tím (a to už zcela plánovaně) členem kočičí skupiny na FB.

Častým tématem mých článků a příběhů se v poslední době stal kocour Tommy. Musím uznat, že zcela právem, neboť život s ním skýtá mnohá potěšení. Někdy velká a jindy ještě větší.

…nevěříte? Já už ano. Máme totiž doma jednoho odboráře až z daleké Kanady. Jazyková bariéra mu však vůbec není na překážku a vytrvale nás buzeruje. Když k tomu přičtu jeho jedinečnou vizáž označila bych tento pohled přípravou na peklo. Čistit po něm záchod to už je peklo rovnou.

Šla jsem takhle ráno vyvenčit našeho buldočka Maxíka, když v tom se mi připletla do cesty rodina na kolech. Dva chlapečci školkového věku, netrpělivý až zuřivý tatínek manažerského typu a submisivní maminka.

Jedna z prvních věcí, kterou jsem udělala, když jsme přivítali nového člena rodiny byla pomsta za novorozence. Nebojte se, nejsem žádný Herodes. Pouze jsem všem, kteří mě bombardovali fotkami svých ratolestí poslala množství kočičích fotek našeho Tommyho. Těm, kteří to slízli i bez mimin se omlouvám (zpětně mi fotky na oplátku posílat nemusíte,...

…nebo kocoura, kašmírový svetr a zkuste nedostat infarkt až vám do něj udělá díru.

Jak jsme takovou v podstatě šťastnou náhodou přišli ke kocourovi Tommymu jsem vám již psala. I o tom, jak se projevuje jeho zvířecí náklonnost. Byla jsem připravená na to, že soužití s buldočkem a kocourem dohromady, navíc v malém bytě, možná nebude jednoduché. Na co jsem ovšem připravená nebyla jsou noci plné vášně s Tommym.

Kdo mě zná ví, že jsem vždycky měla raději párek než sýr, pivo než víno a psy než kočky. Přesto mi jakýmsi neplánovaným a v podstatě náhodným způsobem vstoupil do života kocour Tommy.

Ten den začal jako každý jiný příjemný letní den, kdy máte volno. Vlastně celý víkend se nesl v pohodovém duchu a neděli jsme zakončili obědem u kamaráda George, který se po 9 letech strávených v Čechách rozhodl vrátit se domů, do Winnipegu v Kanadě (to upřesňuji pro ty, kteří měli zeměpis podobně jako já jen na základce).

Pořídila jsem si psa. A nejen jednoho. Přála jsem si ho od dětství, ale rodiče se o něj starat nechtěli a po dvou marných pokusech to vzdali. V dětství mi malý jezevčík, kterého táta našel na kolejích, a kterému jsme poskytli azyl, vyškubnul náušnici z ucha. O pár let později, to mi bylo 7 let mě pokousal babiččin pes...