Skutky všeho druhu

Kocour ode mě dostal na prdel. Ano, je to tak. Tommy během několika vteřin dokázal to, o co se jiní ve vědě snaží již léta, a to je překročit rychlost světla. Touto rychlostí totiž rozebral toast, který jsem si připravila na zapečení. Hravě odmrštil cibuli jako nepotřebný plevel, psovi hodil sýr, protože je kámoš a do sebe začal neuvěřitelnou rychlostí soukat šunku. Plácla jsem mu takovou až mě zabolela ruka.

Vzpomněla jsem si na svého pana učitele na housle. Kdysi chtěl svou dcerku plácnout přes zadek, ale minul a praštil sám sebe do ruky se slovy: "Julinko nezlob, tatínka to bolí!". 

Jindy se ke svým zvířátkům násilně nechovám, ale byla jsem po noční, spala 2 hodiny a jiné jídlo jsem doma neměla. Za trest šel kocour do koupelny. Pes ucítil vůni již teplých toastů a těšil se, že jsou pro něj. Zavřela jsem se tedy na terase, kde se na mě vrhly vosy. Jak vidno, žádné pokusy na zvířatech nejsou dobré, dokonce ani ty výchovné.

Po pár dnech na to jsem šla z práce okolo supermarketu Albert. Byl už večer a pršelo. Seděl tam malý vyplašený jorkšírek. Neměl ani obojek, natož vodítko a vypadal ztraceně. Jen tak vyjukaně koukal po kolemjdoucích. Navzdory tomu, že nejsem fanouškem těchto ras, tzv. mezichlebníků, měla jsem nutkání ho zachránit. Obratem jsem šla venčit Maxíka a odhodlala se, že jestli tam během těch 10-15 minut, než se vrátím pořád bude, odvedu ho k nám do sucha, tepla a bezpečí. To by přítel asi koukal, kdyby se vrátil z práce a vyběhnul by na něj malý Albert. Ale nikdo už tam neseděl, tak jsem vyvenčila Maxíka a šla domů. Všechny dobré skutky se holt stát nemají.

Rozcítěně jsem chvátala za kocourem a až po chvíli doma zaslechla tlumené, ale o to naléhavější mňoukání. Nevšimla jsem si, že kocour proklouznul na chodbu před náš byt a omylem tam byl zavřen (na mojí obranu je tmavý, pružný a opravdu rychlý). Když jsem otevřela, Tommy měl chřtán dokořán a srdceryvně pronášel svou domnělou labutí píseň. Nato byl vpuštěn dovnitř, uraženě kolem mě prokráčel a vlezl si do kartonové krabice na vyhození. Možná se přece jen trénuje na dráhu bezdomovce.

Zvířátka jsou radost, ačkoli ta čivava, co bydlí pod námi je pěkná bestie. Její majitel (nebudu ho nazývat páníčkem, protože pánem u nich doma bude spíš pes) se jí bojí. Radši na ní při krmení vůbec nesahá. Onehdy jsem venčila Maxíka a čtyři ruce (majitel s doprovodem), držely napnuté vodítko s krvelačnou čivavou. Ani z našeho hladového sphynxe nejde taková hrůza. Zde se navzdory mému nedávnému soucítění s jorkšírem, kterého jsem sama pro sebe přejmenovala na Alberta projevila touha po výchovném výkopu směrem k čivavě.

Skutky jsou někdy dobré, jindy méně, ale nejdůležitější asi je, aby byly správné. Anebo provedeny správně…a ve vhodný okamžik.