Nedávno se mě přítel zeptal, co si budu přát za jeho prémie. Nadšená z jeho velkorysosti jsem si na internetu našla prsten z bílého zlata s london blue topazem a směle mu ho ukázala. Přítel na několik vteřin vypadal, jako by mu spadla tvárnice přímo do rozkroku. Anebo si to alespoň tak nějak představuji, protože na moment jako by zamrznul...

Jestli jsem jako dítě (nebo přibližně do puberty) něco nesnášela, bylo to cestování autem. Důvodem bylo to, že na mě šlo zvracení snad po každém kilometru. A cesty byly dlouhé a kilometrů mnoho.

Na dovolenou se vždy moc těším, hlavně na tu velkou, letní. Jen ten pojem dovolená ve mně evokuje pocit nějakého otroka, kterému jakási vyšší moc musí dovolit, aby si mohl odpočinout. Nebo pojem dovolená na zotavenou. To jen dokazuje fakt, jak devastační vliv má práce na naše zdraví. Kdo má naopak tu možnost dát si dovolenou sám tak mnohdy...

V Praze je blaze, ale draze. Tento názor jsem slyšela mnohokrát. Většinou to říkají lidé, kteří navštívili předražené turistické oblasti určené zahraničním návštěvníkům, kteří do Prahy přijeli utrácet své dolary, libry a eura. Přitom se stačí přesunout o pár kilometrů dál a cenově dostupných podniků rozhodně není málo.

Konečně jsem se dočkala! Léto začíná a co nevidět bude v plném proudu. Co chci letos v létě stihnout? Nejsou to vysoké cíle, ale každá maličkost potěší.