Neočekávat aneb umění žít

Kdysi mi moje paní učitelka na 2. stupni základní školy dala kartičku s jediným slovem - NEOČEKÁVAT. Sama pro sebe si jí nadepsala, aby si tak často připomínala, jak pošetilé je čekat něco víc. Zjevně ze mě vycítila má velká (a jak se později i ukázalo) zcela zbytečná životní očekávání.

Jak říká jedna moje kolegyně - zdaleka se chystej, do pr… pojedeš. A přesně tak to mám s narozeninami.

Jelikož chci svému narozeninovému dni dodat patřičnou atmosféru výjimečnosti, téměř vždy se přihodí nějaká nepříjemnost. Jako např. zánět močových cest, chřipka nebo problémy s ubytováním viz. článek Narozeninové ubytování nebo Karlovy Vary (část Carlsbad).

Problémem zjevně je, že zkrátka od tohoto dne očekávám moc. Jako by nestačilo, že jsem se narodila. Chci něco víc! Co? Třeba aby se nic nerozbilo, nepokazilo, vše šlo hladce a nic nás s přítelem nevyvedlo z míry, což se téměř nikdy nestane. To toho chci tolik? Zjevně ano, protože jak říká moje teta - život je jedna velká komplikace. Bohužel jsem dlouho nebyla ochotná na to přistoupit a stále jsem tento den chtěla strávit nějakým výjimečným a hlavně pohodovým způsobem.

Kdo moc čeká bývá pak o to víc zklamán. No jo, ale když by se člověk na nic netěšil, co by z toho života měl? Nejspíš se musím naučit smířit s všedností a obyčejností dnů, protože životu je úplně jedno, jestli mám svátek, narozeniny nebo je zdánlivě bezvýznamný den. Prostě mi hodí, co se mu zrovna zachce. A to nejspíš proto, aby mi ukázal, že nemám přikládat důležitost věcem, které za to ve skutečnosti nestojí.

Jak říká neznámý autor:

"Život je krátký a člověk by neměl čekat jenom na velké radosti, kterých v životě mnoho není, ale dokázat se radovat z drobných každodenních maličkostí. V tom je umění žít."

Tak už víte, že moudrá je moje paní učitelka, kolegyně, teta i neznámý autor. Tak uvidíme za rok. Třeba už na tom s tím uměním žít budu zase o něco líp…