Musíš se nad to povznést

Tak tuhle větu jsem kdysi slýchala často. Jak se povznášet mi už ale nikdo neporadil. Když mě někdy něco štvalo, tak mě to prostě štvalo a basta fidli.

Když jsem byla mladší a měla jsem zlost, vůbec mi v tu chvíli nešlo se toho zbavit. I kdybych si tisíckrát rozumově zdůvodnila, že je to hloupost a nestojí to za to se rozčilovat, ani v nejmenším mi toto tvrzení, ať už přišlo od kohokoli nepomáhalo. Určité emoce mi k určité situaci patřily a dokud jsem si dávku těchto emocí nevyplýtvala, nemohla jsem se od toho oprostit. Nějakou dobu trvalo, než mě to přešlo, protože jsem si to zkrátka potřebovala prožít.

Dnes už to vnímám méně (i když…přečtěte si můj starší článek To chce klid). Čím to je? Sama si tím nejsem jistá. Myslela jsem si, že časem se určitá rigidita v myšlení naopak stupňuje. Nejspíš jsem k některým věcem postupně dozrála a opravdu jsem usoudila, že to nemá smysl. Anebo jsem jaksi otupěla a nepotřebuji již v životě taková dramata. Možná už také nekypím takovým množstvím energie jako dřív, takže už selektuji, co za naštvání stojí a co ne. A ono ve finále máloco za to stojí. Na druhou stranu, kdyby nám bylo všechno jedno, jaký by to mělo smysl? Mezi apatií a rovnováhou je však rozdíl.

Jednou mě někdo osočil v práci z toho, že jsem neudělala něco, co jsem měla. Věděla jsem, že to není pravda, ale pak jsem se na to podívala jako by ze shora, zasmála jsem se tomu a řekla jsem si, že z pohledu vesmíru je to ale hrozná blbost, a že si budu šetřit energii na důležitější věci. Odtud asi to rčení "musíš se nad to povznést."

Jindy bych se hádala a chtěla všem vykládat, jak je to doopravdy! Ale na co? Nejvíc důležité to bylo stejně jen pro mě, tak proč hledat potvrzení v okolí, když vím, že je to jinak a mám na to svůj (opačný) názor.

Jak se říká – moudřejší ustoupí. Takže pokud se s někým odmítnete hádat, nemusí to znamenat, že vás někdo utloukl argumenty a nemáte na to co říci. Možná je to tak, že dotyčný říká takové hovadiny, že to ani nestojí za odpověď.

Jak je to tedy s tím povznášením? Dle mého názoru je to tak, že nemusíte vůbec nic. Pokud se vám něco nelíbí, tak se vám to nelíbí. Pěkně se vyvzteklete a nepotlačujte to. Ptejte se ale - proč to tak je? Proč zrovna tohle mi tak moc vadí? A zkuste i jiný argument, než že ten druhý je blbec. Když se nad určitými situacemi dřív zastavíte a zamyslíte, možná zjistíte, že se nad leccos povznést dá. Nejdřív horko těžko a postupně už docela přirozeně.

Jsou určité události a situace, které se pořád dokola opakují i proto, abychom je pochopili a procítili i jinak než doposud a pak se od toho konečně mohli oprostit. Bohužel něco se opakuje tak často, že to časem můžeme přestat vnímat. Přece jen, když se nám něco stane jen jednou za život, pamatujeme si to lépe než to, co máme neustále před nosem.

Koneckonců zjistíte, že ten vztek vám opravdu neslouží. Než se k tomu ale dopracujeme, může to s námi občas pěkně zacloumat. Také proč ne? Jsme jenom lidé. A až nebudeme, můžeme se vznášet už někde jinde…