To chce klid

14.05.2022

"Rozzlobit se je tak hloupé, že je nepochopitelné proč to lidé pořád dokola dělají", řekl prý Buddha. Podle jeho měřítek jsem zřejmě velice hloupý člověk. Nejsem sice žádný cholerik, ale je pro mě fyzicky až bolestivé v sobě dusit něco, co chce nezadržitelně ven. A co ven musí, pokud nechci skončit v invalidním důchodu kvůli mrtvici.

Tam se mě totiž mám pocit, moje okolí občas snaží dovést. Nedávno jsem se o tom přesvědčila kde jinde než v práci. Celkem za to mohla banalita, ale znáte to. Stokrát nic, umořilo osla.

Před každou dovolenou nebo neschopenkou nám nadřízená klade na srdce, abychom omezeným počtem pracovních oděvů, které máme k dispozici šetřili a studentům, kteří se k nám chodí na několik hodin podívat nabízeli jednorázově oděvy. Zdá se mi to velice praktické a logické. Tak jsme i činili. Až do osudného dne, kdy přišla jistá studentka, která toto nařízení nerespektovala ani zbla. Z důvodu mnoha služeb, omezeného počtu personálu a poruchovosti všelijakých přístrojů jsem již neměla kapacity a trpělivost na to, abych té stejné osobě každé ráno říkala to samé. Každý den jiným osobám? Ano. Té samé každý den a ještě ke všemu marně? Nikoli.

Vývoj mého nervového výboje

Den první. Paní uklízečka mi jde rozladěně oznámit, že ta holka, co tu byla včera si zase bere naše hadry, ačkoli jí říkala ať to nedělá. Jdu studentku jemně, ale důrazně požádat, aby si brala jednorázové oblečení. Je již oblečená, a proto jí nenutím, aby se převlékla. Jsem klidná (zatím).
Den druhý. Paní uklízečka mi jde opět skoro nevěřícně říci, že nechápe, že ta holka, co sem teď chodí a několikrát už jí říkala, ať nám naše oblečení nebere, ho má zase na sobě. Rychle vstanu a jdu jí důrazně upozornit na to, že modré je pro nás, zelené pro ní. Diví se, protože si myslela, že to, co má na sobě je zelené. Kroutím hlavou, ale jsem stále klidná, protože jsem studentce možná křivdila a je barvoslepá.
Den třetí. Studentka není barvoslepá, ale zřejmě příliš omezená na to, pracovat s informací, kterou jí každé ráno podávám. Nemohu si totiž jinak vysvětlit to, že ráno opět vpluje na naše pracoviště v našem oděvu, nerespektujíce předchozí žádost a upozornění. Mám naštěstí příliš práce na to, abych se tím zabývala, a proto jí v rychlosti ukáži, že to zelené, je ve skříňce přesně vedle toho modrého.
Den čtvrtý. Ráno na ní již číhám a když jí vidím otevírat skříňku, zahazuji lžičku od jogurtu a jdu se jí zeptat, zda si dělá legraci, když zase sahá po modrém oblečení. Oči mám vyvalené, pěst zaťatou a pěšinka na hlavě se mi zbarvila doruda. Prý jí to někdo dovolil (kecá!). Lékař mi vynadá, ať se nevozím po studentech, protože mu pomáhá (zvedá mu mobil). Přemýšlím, co tady skoro osm let tedy dělám já. K vyvaleným očím, zaťatým pěstem a zarudnutí se přidává nesrozumitelná mluva, při které se občas zapomínám nadechnout.
Den pátý. Nemám se do čeho obléci, protože není do čeho se obléci. Rezignuji a již nemám slov. Jen pár neslušných. Smysl konání té osoby mi zůstal skryt.

Já nejsem ve svém vývoji tak daleko jako Buddha, proto říkám: "Zdravé nasrání, je třeba, po mrtvici je ti běda." To by mi totiž hrozilo, kdybych svým emocím občas nedala volný průchod. Žádám každého, kdo mě zastihne ve stádiu viz den čtvrtý, aby mi neříkal, ať se uklidním. Nezabírá to. Fakt. Nikdy.