Nikdy jsem nesdílela obecné rčení, že kočky jsou falešné. Vždyť kdo je upřímnější než ten, kdo vám dá jasně najevo, že nestojí o vaši společnost a přijde si, kdy chce on? Přesto jsem vždy preferovala psy. Psi jsou pro mě jako chlapi, je s nimi jednodušší domluva. Kdežto kočky jsou jak ženské. Nikdy nevíte, na čem u nich jste, jsou...

Občas se mě někdo zeptá, jak jsem se dostala ke psaní. Když se nad tím zamyslím, tak vlastně docela přirozeně. Oba moji rodiče měli vždy na sloh a český jazyk vlohy. I moje sestra je slohově velmi zdatná, ačkoli má poněkud "brutálnější" smysl pro humor než já, který máme po otci.

Čím jste chtěli být, když jste byli malí? Já vším možným. Nejdřív princeznou, po přečtení knih od Jamese Herriota veterinářkou a v neposlední řadě i překladatelkou, zlatnicí nebo krupiérkou.

Nenechte se mýlit. Nebudu vám dnes psát o tom, jak přítel cestoval, nýbrž o tom, jak mě na 10 dní nechal doma a s manželem mé kamarádky (ano s tím Slezanem) odjel za polární kruh (moje matka to mylně nazývá Aljaška, ale co, zima je tam taky).