Zvířata domácí

Se zvířaty mám spoustu krásných zážitků. Měla jsem je ráda již od dětství. U rodičů jsme chovali králíky, krůty, slepice, prase, kozy, ovce, psy a přechodně i kočku. Tato zvířata jsme neměli všechna najednou, ale i tak jsme si s nimi užili své.

Líza byla speciální geneticky abnormální koza, která rodila hermafroditní kůzlátka. Ráda jsem na ní jako malá jezdila a ona mě ještě raději shazovala. Jedno září, kdy u nás byla pouť mě máma vzala na cukrovou vatu. Bylo jí tolik, že jsem jí ani nemohla sníst. Proto jsem byla poslána za Lízou, ať jí vatu dám sežrat. Ta, když viděla růžovou pochutinu, hbitě mrskla jazykem a vata v ní zmizela i se špejlí. Máma poté prodělala menší záchvat, že špejle propíchne koze střevo, umře a my s ní, protože až se táta vrátí domů, obě nás přerazí. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Přesto nedoporučuji kozy špejlemi krmit.

Táta Lízu dojil a vždy jí předtím pečlivě čistil vemeno. Měl na to vyhrazený speciální hadr, který dle toho neuvěřitelně smrděl. Pokud jsem některé ráno těžce vstávala, vzal otec hadr a pleskal mě s ním přes obličej. Někdy i jen tak, když prostě potřeboval někoho zlobit, což velice prospívalo jeho duševní rovnováze.

Že jsou kozy velmi lstivá a záludná stvoření jsme se ujistili o několik let později, když jsme jinou naší kozu našli na střeše garáže. Nemohla se dostat na švestky, které jí chutnaly. Proto podnikla vysokohorskou túru přes dříví a nižší střechy chlívků až vyskočila na střechu garáže, odkud švestky vyžírala a pecky plivala okolo.

Prasata také dovedou jednomu zavařit. Ne nadarmo nemají v lidových příslovích nejlepší pověst. Např.: "Držíš to jak prase kost", "je šikovnej jako prase v nádobí", "špinavej jako prase". O tom, že prase v koupelně není ten nejlepší kamarád se máma kdysi sama přesvědčila, když vytírala na čtyřech. Vtom na ní čuník začal dorážet. Na prase vniklé do koupelny byl opravdu bizarní pohled. Začalo se všelijak klouzat a padat, nemožno vstát na mokrých dlaždičkách. Jeho hubené nožičky podklouzávaly na mokrém povrchu a tlusté tělíčko dopadalo s mlasknutím o zem. V mámě se mísil šok z prasete na nezvyklém místě, vztek ze špinavé podlahy a nejvíce asi strach z toho, že si zvíře zlomí nohu a bude muset jít na porážku.

V té samé koupelně zastřelil táta myš. Máma vždy měla z myší, potkanů a všeho chlupatého velký strach. Proto si asi vzala tátu, který je velice málo chlupatý. S myší se zavřel v koupelně, kde na ní číhal. Střelil jí přímo mezi ucho a oko čili do mozečku. Všem nám to jako velký lovec pyšně ukazoval. Mámě se tenkrát ulevilo, že otec nezastřelil pračku, dokud na lopatku nedal mrtvou myš a nezačal jí honit po zahradě.

Otec choval přes 30 let králíky. Říkával jim chcípy. Nejhorší bylo, když utekli. Něco takového se stávalo většinou, když nebyl doma. V podstatě jsme se často bály, že se zvířatům něco stane a potažmo i nám až se na to přijde. Jednou nám utekl králík, který asi týden volně běhal po zahradě. Podařilo se nám ho chytnout den předtím, než se táta vrátil z lázní a tvářily jsme se jako by se nic nestalo.

Na naše chcípy jednoho podzimního večera udeřil králičí mor. Máma je šla potmě nakrmit a málem dostala infarkt, poté, co po ohledání králičích těl našla 2 uhynulé kusy. Přišla mi to oznámit do kuchyně s prosbou o jejich odklizení. Šla jsem proto do králíků píchnout násadou od koštěte a poté jsem jí dala za pravdu: "Vypadají tuze." Nejprve jsem králíky zahrabala k hnoji (po vzoru svojí babičky), ale kočka je vyhrabala. Proto jsme museli přistoupit k jejich kremaci. Ta proběhla za pomoci našeho kotle. Když se táta vrátil z práce, šel přiložit a z kotle na něj koukaly králičí hlavy. Trochu se tomu podivil, ale opravdu jen trochu, protože když svěřil zvířata nám s mámou, co mohl čekat.

Zvířecích zážitků mám hodně a skoro samé pozitivní. Většina našich zvířat u nás měla hezký život a jen naprosté minimum podlehlo předčasnému úmrtí.