Dovolená plná zkoušení

Než jsme se vydali do Pardubic na dovolenou, zažili jsme zase pár překážek. Jako bychom si nemohli něco užít jen tak. Už jen zařizování stálo za to. Zajištění termínu tenkrát proběhlo s několika odklady, protože pro nás – neočkované platila jiná pravidla.

U rodičů jsme nechali pejsky a než jsme vyšli před dům, už tam stál měšťák a vypisoval nám pokutu. Přítel na něj zapůsobil jakýmsi kouzlem a pokutu nedostal. Muž zákona, jehož posláním je pomáhat a chránit se uchýlil k domluvě a začal s výčtem přestupků. Když už byl v tom domlouvání, chtěla jsem mu navrhnout, zda by příteli nedomluvil, aby důkladněji třídil odpad, kupoval každý den čerstvé pečivo a nenadával za volantem. Bála jsem se ale, že si to nakonec rozmyslí a své rady nám naúčtuje.

Sotva jsme dojeli do Pardubic a najedli se, přepadla přítele náhlá potřeba. Dostával se pomalu do stavu, kdy přestal mluvit a následně nesnesl, abych na něj mluvila já. Jakákoli energie vydaná směrem k jeho osobě zvyšovala jeho puzení. WC jsme hledali tak urputně až jsme dvakrát prošli okolo něj. Nakonec to ale vše dobře dopadlo a do obchodního centra budeme vpuštěni i v budoucnu.

Poté jsme našli hotel a šli se ubytovat. Přes zaměstnavatele jsem si objednala druhé nejlepší apartmá (nechtěla jsem spát v prezidentském). Hledali jsem tedy pokoj číslo 339 a když jsme celé patro s plnou bagáží několikrát obkroužili, začala jsem pochybovat, zda nehledáme komnatu nejvyšší potřeby z Harryho Pottera. Přítele jsem vyzvala, ať mi ukáže kartičku s číslem, kde bylo číslo 309. Chvíli jsme se nemohli shodnout, zda recepční neumí psát nebo přítel neumí číst.

Kvůli odkladům ale zjevně došlo k nějakému komunikačnímu šumu a dostali jsme pokoj, ve kterém kromě rozvrzané postele a malé skříně nebylo nic. Skříň přítel poté označil jako nádražáckou, ačkoli si nejsme úplně jistí, jak vlastně taková nádražácká skříň ve skutečnosti vypadá, ale něco tak nuzného není k vidění ani na vysokoškolské koleji. V koupelně nás překvapila vyhřívaná podlaha a vana. Sotva jsem ale sprchu zapnula, zjistila jsem, že není přepnutá a nedobrovolně jsem velmi silným proudem osprchovala nejen sebe, ale i pokoj (což vzhledem k velikosti celého "apartmá" nevyžadovalo velké schopnosti).

Muzeum v Pardubicích jsme si ale užili. Koupili jsme si vstupenky a postupně si procházeli výstavy. Když jsme se přes nádvoří blížili k další expozici, zastavila nás osoba, kterou bych připodobnila k tetě Kateřině ze Saturnina. Vybafla na nás, kam jdeme a chtěla vidět naše lístky. Ty jsme jí předložili se slovy, že máme lístky na stálou expozici. Teta Kateřina nás však důležitě opravila: "Stálé expozicé, to je množné číslo!", čímž naprosto vzkřísila malého drzého žáčka, který ve mně poslední desetiletí tiše dřímal. Neohroženě jsem se jí dotázala, zda není čirou náhodou učitelkou v důchodu. Bába, na kterou jsme celý den čekali začala cosi nesrozumitelně blábolit a pustila nás dál.

Cesta domů proběhla hladce. Žádný průjem v dopravní zácpě, ani podobné zážitky, na které se nezapomíná. Ale i tak jsme si ty Pardubice zase jednou užili se vším všudy...

P.S. Název hotelu, kam se nevydat vám ráda sdělím v soukromé zprávě.

P.S.2 Očkovaní nejsme dodnes.

P.S.3 Pejska máme momentálně jednoho.