Trapasy

Nechci se chlubit, ale domnívám se, že na trapasy jsem tak trochu odborník. Přitom většinu z nich jsem spáchala zcela neplánovaně a předem nepromyšleně. Jeden z trapasů, který jsem vytvořila na 1. stupni základní školy se mi vybavuje docela živě.

Měla jsem tehdy nekonečně trpělivou a laskavou třídní paní učitelku (to bylo takřka naposledy). Chodila jsem v té době na tancování, a když jsem se odtamtud vracela domů (do kroužků a z kroužků jsem chodila a jezdila sama), uviděla jsem tam naší paní učitelku. Něco si vybírala v obchodě, který byl hned vedle taneční školy. Tehdy jsem byla velice překvapená z toho, že nakupuje jako normální lidi. Viděla jsem jí v roli kantorky, měla jsem jí tak zažitou v souvislosti se školou a přišlo mi nadmíru veselé, že jí mohu vidět i mimo školu. Druhý den jsem o přestávce k nic netušící paní učitelce směle přistoupila a svěřila se jí s tím, že jsem jí den předtím po škole viděla. Paní učitelka se mě nadšeně zeptala: "A kde to bylo, Emičko?", načež jsem jí nevinně odvětila: "Ále v sekáči, hrabala jste se tam v hadrech!" Tenkrát jsem u ní postřehla nějaký divný výraz, který jsem u ní nikdy předtím ani potom už nezaregistrovala. Doma jsem se zadumaně ptala mámy: "Mami, ona se snad naštvala, nebo co?"

Další z takových větších trapasů mého dětství byl s mojí babičkou. Postupem věku měla méně a méně vlasů a nosila proto paruku. Chodila jsem do školky a s parukou jsem měla zakázáno si hrát. Sem tam jsem si jí tajně chodila pohladit do skříňky, kam si jí babička ukládala. Starší sestra se mnou "parukovou záležitost" probírala a namluvila mi, že paruky mají malá parutčata. Zdálo se mi to nějaké podivné, ale když to tvrdila má starší a moudřejší sestra, bylo jasné, že na tom musí něco být. Když jsem byla na vycházce se školkou, potkali jsme babičku. Zdálky jsem na ní zvesela a zcela bezelstně volala: "Jé, čau babí, kde máš dneska paruku?" Poté jsem ostatním ještě něco vysvětlovala o výše zmíněných parutčatech. Mámě pak její tchyně vynadala: "Já myslela, že tu Emu přetrhnu!" Budiž mi trestem, že ani mě příroda neobdařila zrovna bujnou kšticí.

S babičkou se mi vybavuje ještě jeden trapas, u kterého jsem výjimečně byla pouze svědkem, nikoli viníkem. Jeli jsme tehdy v přeplněném autobuse a v jedné ostré zatáčce se babička setrvačností poněkud zhoupla a dosedla na nejbližší sedačku. To by tolik nevadilo, ale trochu to vadilo tomu pánovi, na kterého si sedla. Nejprve si toho ani nevšimla, nebo možná doufala, že si jí pán na klíně nechá a v bezpečí jí doveze až domů. Pán si toho ale všiml a za doprovodného smíchu okolí jí slušně vyzval k tomu, jestli by si nemohla opět stoupnout.

Když mi bylo 7 let, docela jsem vyrazila dech svojí druhé babičce svojí morbidní otázkou. Věděla jsem totiž, že když nějaké zvíře (třeba králík) pojde, zakopává se ke hnoji. Moje otázka tenkrát zněla: "A babí, když děda umřel, proč jsme ho tenkrát taky nezahrabali ke hnoji?"

Jak říká moje máma, se mnou se člověk nikdy nenudil. Jen chudák musela stále někomu něco vysvětlovat a omlouvat se za mě. Přitom jsem vše dělala v dobrém (!) úmyslu, protože něco tak děsného by člověk záměrně nevymyslel, ani kdyby chtěl...