Prosím, jen vážně!

07.08.2022

Události poslední doby mě dovedly k tomu vyjádřit se opět na téma čas. Mám totiž pocit, že si hodně lidí mého času dostatečně neváží a nejspíš mě pro mojí ochotu a časovou přizpůsobivost řadí k nějakému druhu služebnictva, které je neustále dostupné.

Když jsem byla malá, měla jsem spoustu času. Čím jsem ale starší, tím je pro mě vzácnější. Postupem času jsem si uvědomila, jak jsou některé věci, které jsem považovala za normální zcela neobvyklé. Např. to, že se s někým na něčem domluvíte a ono to platí. Momentálně si nejsem jistá, zdali vůbec normální jsem, protože v mém okolí se vyskytuje tolik nenormálů, že považuji za statisticky nemožné, aby to mohla být skutečně pravda. V dnešní době chytrých telefonů, hodinek a všeho možného nechápu, že je problém včas informovat o nemoci, nebo nějaké komplikaci, která může postihnout každého z nás.

Několikrát se mi stalo, že se se mnou někdo chtěl setkat (on se mnou, já na to přistoupila) a nakonec z toho sešlo ze strany iniciátorka/iniciátorky z takových důvodů, že to neuráží jen můj čas jako takový, ale i mojí inteligenci.

Z mých zkušeností mohu tvrdit následující: nejvíce času mají manažeři s hodně dětmi, lidé pracující na směny a obecně lidé s mnoha zájmy. Nejméně času mají: důchodci, nezaměstnaní a rodiče na mateřské (naštěstí ne všichni). A umím si představit, že úplně nejméně času mají alkoholici, feťáci a bezdomovci.

Jak je to možné? Jednoduše. Lidé, kteří mají málo času si ho umí plánovat a když je to nutné, umí si ho najít, protože s ním umí hospodařit. Kdo má času spoustu, vlastně si svého času neváží (aniž si to kolikrát uvědomuje) a tím pádem ani toho vašeho. Proč se na něčem chcete domlouvat několik týdnů dopředu? Kdo ví, co bude? Nejspíš budou dělat stejné nic jako každý den a nechápou, že pro vás je plánování důležité z důvodu mnoha aktivit.

Jestli někoho dlouho nebo už nikdy nechcete vidět, zkuste následující:

  • Neustále prohlašujte, že nemáte čas absolutně na nikoho a na nic.
  • Třikrát změňte termín a pak ho zrušte úplně.
  • Sami iniciujte setkání a pak z toho vycouvejte.
  • Pravidelně choďte se zpožděním a nechávejte ostatní čekat.
  • Nemějte ani tu slušnost omluvit se, že jdete pozdě nebo něco opakovaně rušíte.
  • Odmítněte několik nabízených termínů a pak si stěžujte, že si na vás ostatní neumí udělat čas.
  • Nechte někoho čekat do poslední chvíle, aby nebylo jasné, jestli setkání vůbec proběhne.
  • Vymlouvejte se na děti, práci a nemoci tak často, že tolik dětí, nemocí ani práce nemůže mít žádný žijící člověk.
  • Když vám něco zkříží plány, ani se neobtěžujte včas o tom informovat, přestože jste v civilizaci, kde máte signál a kdykoli si můžete dobít telefon.
  • Lžete tak neobratně, že se v jedné větě omluvíte, že jste minulou sobotu nemohli přijít, protože se stalo něco opravdu vážného a v druhé větě se prokecněte, jak to představení v ten samý datum bylo krásné.
  • Využívejte ostatní jako náhradní plán a tvařte se, že můžou být vůbec rádi, že jste se uvolili se ozvat.
  • Když už se se vší slávou konečně s někým sejdete, tak alespoň celou dobu čumte do mobilu.

Zdá se vám to moc? Se vším výše uvedeným mám zkušenost. Tak teď, když už víte jak na to, věřím, že budete-li se s někým chtít setkat, zvážíte, zdali je to pro vás realizovatelné nebo jen plácáte, že někdy...něco...brzy...určitě.

Netvrdím, že jsem vždy a všude přišla včas a nikdy nic domluveného nezrušila, ale je velký rozdíl v tom, přijít pozdě v 1 z 10 případů, nebo v 9 z 10 případů a ani se neomluvit. Rozdíl je také v tom, jestli jde o vnější příčiny, kdy dojde k nějaké přírodní katastrofě nebo kolapsu dopravy, anebo je příčinou to, že je někdo naprosto nezodpovědný, líný a bezohledný.