O všem možném

Čím jste chtěli být, když jste byli malí? Já vším možným. Nejdřív princeznou, po přečtení knih od Jamese Herriota veterinářkou a v neposlední řadě i překladatelkou, zlatnicí nebo krupiérkou.

Čím bych chtěla být dnes? Ze všeho nejvíc asi ženskou s kulatým razítkem. Žel pánbůh ví, že bych brala jen samé úplatky, a proto jsem jen ženská s placatým zadkem.

Nejvíc by se mi líbilo pracovat se šperky a minerály. Jelikož se mi nepoštěstilo, abych zdědila klenotnictví nebo podnikatelského ducha, jsem alespoň častým spotřebitelem tohoto zboží. Asi jako přítelův tatínek, který chtěl být kdysi lékařem, ale posléze si uvědomil, že daleko větší kariéru udělá jako pacient.

Stejně je to zvláštní, kam se někdy život s naší snahou (i bez ní) ubere. Např. dnes jedeme s přítelem do Třince a jak to dopadne je celkem jasné. Minimálně je jisté, že nás zítra všechny bude bolet hlava.

Včera se mě v práci ptali, co budu dělat o víkendu. Po mojí odpovědi, že jedu do Třince se ostatní zajímali, co tam budu dělat. Svěřila jsem jim tedy informaci, že tam jedeme na vinobraní. To bylo najednou divení:

"Do Třince? Na vinobraní? Tam se taky pije víno??"

"No, přihlásilo se málo lidí, takže to zrušili…", musela jsem přiznat.

"A co tam teda budete dělat?", nenechali se kolegové odbýt.

"Normálně chlastat!"

"Aha, no tak to jo…"

Třinec bývá tvrdou zkouškou mého charakteru a tělesných schopností. Budu pít s ostatními nebo svým tempem? Neodmítnu domovinu a nechám se strhnout ostatními nebo projevím pevnou vůli? Vydrží můj žaludek, žlučník a paměť, nebo opět mé životně důležité orgány na několik okamžiků selžou? Je to těžké dilema.

Kvůli zrušenému vinobraní jsme ke kamarádům dovezli láhve vína, které jsme si dali u nich doma. Ve víně je pravda, a ta je taková, že je dobře, že to kulaté razítko nemám, protože bych z těch úplatků měla neustálou kocovinu. A vzhledem k tomu, že nikdo nemládneme by mě to mohlo stát i zdraví. A protože pánbůh to ví, tak nejsem ani tou krupiérkou a vždycky, když jedu z Třince si to moc dobře uvědomím.