Nesnadný úděl rockerova okolí

Život s rockerem není žádná legrace. Zvlášť, když je uvězněn v těle nesmělého lékaře Pavla. Na první pohled byste to do něj neřekli. Ani to, že je lékař, natož, že tělem i duší propadl rocku a večer co večer s obratností sobě vlastní mění skalpel za bubenické paličky. Přitom se k hudbě dopracoval v podstatě nešťastnou náhodou. Utrhl si totiž přímý sval stehenní a od té doby musel sport vyměnit za něco sedavějšího, o to více však hlučnějšího. Těžko říci, co je pro mě lepší, zda-li to, že by mě kilometry tahal v jakémkoli počasí do jakéhokoli terénu, nebo to, že jsem se stala obětí (nebo chcete-li věrným posluchačem) jeho disharmonického rachotu (umělecké tvorby). Pavla mám ovšem ráda a tudíž mám ráda všechno, co dělá radost jemu. Proto jeho vášeň v rytmickém mlácení do bubínku schvaluji a téměř sdílím. Pro Pavla by bylo zklamáním, kdybych já - houslová virtuoska (takto mě nazývá, ačkoli na housle mě nikdy hrát neslyšel), nepropadla jeho umu. Pavel se totiž domnívá, že když hraji na housle, jsem velkým milovníkem hudby. To ano, ale Mozart má k Led Zeppelin blízko asi tak, jako pudl ke kojotovi. Koneckonců, i dvě zdánlivě nesourodé věci spolu mohou docela dobře korelovat, tak proč se občas nezaposlouchat do Pavlových tajuplných rytmů.

V těchto ohledech mě Pavel umí vždy překvapit. Onehdy jsme spolu jeli vlakem v úplně prázdném kupé. Když jsme projížděli romantickou krajinou, Pavel opatrně vyšel na chodbu a nenápadně se rozhlédl. Poté s uličnickým výrazem zavřel dveře, zatáhnul závěsy a zamknul. Sednul si vedle mě a pološeptem mi sdělil: "Eminko, teď ti něco ukážu!", čekala jsem, co se bude dít, když v tom vyndal paličky, které ve svém ruksaku tahá snad úplně všude a následující kilometry jsem do zvuků jedoucího vlaku poslouchala Pavlovo: ťuk, ťuk, ťuk, plesk, ťuk, ťuk, plesk, plesk. Rázem jsem se ocitla doslova na vedlejší koleji.

Ovšem, aby pudl bojoval s kojotem, to je stejně marný souboj jako ten Dona Quijota s větrnými mlýny. Proto jsem si již zvykla, že když se po týdenním odloučení s Pavlem konečně setkáme, věnuje se mojí maličkosti až po přelouskání další stránky učebnice pro bubenické začátečníky s teenagerem na obálce. Když dohraje, pohladí paličky i sešit s takovou něhou, že mohu jen závidět.

Nedávno mi ale svitla malá naděje. Pavel přišel s tím, že se nyní bude věnovat dalšímu koníčku. Když jsem se s očekáváním zeptala, co to bude, vyhrknul: "Eminko, odteď budu hrát ještě na elektrickou kytaru!"