Nemoci

"Ve zdravém těle zdravý duch."
- Decimus Iunius Iuvenalis
Domnívám, že ve všelijakých citátech a výrocích je ukryto více pravdy než v kdejakých knihách a sáhodlouhých tvrzeních. Proto je mám tak ráda a často mě napadají v běžném životě. Stačí pár výstižných slov nebo vět a obsáhne to celou problematiku dané věci. Nejinak je tomu i u toho výše uvedeného.
V tomto článku se budu věnovat nemocem z hlediska dospělých. Dětské nemoci jsou zase trochu jiná kategorie.
Věřím, že tělo je obrazem duše, která, když vzkvétá, i naše energie sílí a propůjčuje tělu zdraví a tím pádem i krásu. Zdraví rovná se krása - alespoň ta, kterou já jako krásu vnímám. To neznamená nalepené, obarvené nebo uměle upravené části těla nebo obličeje, ale skutečné kypící zdraví.
Pokud máme pořád nějaké nemoci, většinou nás naše duše upozorňuje na to, že něco není v pořádku s naším myšlením, postoji, prostředím, ve kterém se nacházíme a zkrátka naším životem jako takovým. Pokud tyto signály ignorujeme, nemocí je čím dál víc, nebo se opakují. Chtějí nás přibrzdit a ukázat nám, že něco není správně - jsme v nějakém rozporu. Samozřejmě pokud někdo chodí nahý v mrazu a nastydne, duše mu říkat nic nemusí. Je to hlupák a měl by se o svojí tělesnou schránku lépe starat a respektovat jí, nebo posilovat svojí imunitu a více se otužovat, když chce v zimě chodit v plavkách.
Většina lidí nemoc řeší tím, že do sebe hodí nějaký ten prášek a jede se dál. Netvrdím, že já si prášek nevezmu. Vždy ale zpomalím a zamyslím se nad příčinou mého oslabení. Čím dříve onu příčinu odhalím, tím dříve je mi lépe a jsem zase zdravá.
Pak máme nemoci dědičné. Není to zase nic jiného než to, že naši předci měli určitý životní styl, mentální nastavení nebo negativní zkušenosti, které si jejich tělo zapamatovalo tak silně, že byly převedeny i na nás - jejich potomky.
Stejně tak naši domácí mazlíčci s láskou přebírají naše neduhy a snaží se nám ulevit. Není výjimkou, že např. střevní problémy nemáme jen my, ale i naši pejsci.
Co se týká přístupů k nemoci, mám okolo sebe 2 extrémy. Takové, kteří jí berou jako slabost a odmítají přiznat, že jim vůbec něco je. Nechtějí si nechat pomoci a hlavně nikoho neobtěžovat. Nejspíš v sobě mají zakořeněný pocit, že když přiznají nějakou slabost, budou vyštěkáni ze smečky. Přitom si v dlouhodobém horizontu nepomohou a nemoci se na ně jednoho dne stejně složí.
Pak máme takové ty vykutálené hypochondry. Nemoc pro ně není slabost, ale výmluva. Na jejich pomalost, neefektivitu a neschopnost. Z nemoci dělají výhodu - hlavně po mě nic nechtějte a berte na mě ohledy. Tito lidé tomu dávají grády tím, jak vás po hodinovém monologu o svých chorobách přesvědčují o tom, že si nikdy nestěžují a vydrží všechno. Vy byste podle jejich tvrzení vydrželi sotva desetinu toho, co oni! Vlastně ze sebe dělají hrdiny, co už všechno přežili, namísto toho, aby si uvědomili, že vše má svůj důvod a jsou za to z velké části, ne-li úplně zodpovědní sami.
Nemoc není ostuda, ale ani žádná výmluva nebo důvod k chlubení
se a získávání soucitu, pozornosti nebo výhod. Je to určitá nerovnováha v nás,
která nastane kombinací vnitřních a vnějších příčin. Na vině je obvykle velký stres nebo šok. Domnívám se, že pozitivní myšlení má na naše zdraví duševní a posléze i tělesné velký vliv. On
strach z nemocí je někdy horší než nemoc samotná.
Přeji vám hodně zdraví, duševních sil a život v rovnováze, protože pak se vám nemoci rády vyhnou.