Naše EKO rodina

Nedávno jsme při angličtině probírali, zda patříme do EKO rodiny. Chvíli jsem nad tím přemýšlela, ale k jednoznačnému závěru jsem se nedobrala. EKO rodina asi vyloženě nejsme, ale...posuďte sami:

První na řadě je voda. Díky mojí zálibě ve sprchování a tátově přirozené šetrnosti se málokdy sprchuji podle svých představ. Když se mu zdá, že jsem v koupelně již příliš dlouho, jednoduše mi zabuší na dveře a zařve: "Ty ses tak za celej den ušpinila, co? Copak fáráš v dolech?!" Většinou se se mnou ale vůbec nebaví a prostě mi zavře přívod teplé vody, na což jsem už připravená. Proto se snažím nekřičet, abych v něm zbytečně nepodněcovala škodolibou radost (dá to ale práci). Musím uznat, že bych se opravdu mohla uskromnit, ale já se prostě neumím namydlit a opláchnout. Ne! Já jsem civilizovaná osoba, ne starý zavšivený tramp. Zde bych ještě ráda zmínila speciální splachovací systém, který nám táta prezentoval na KRŠ (krátké rodinně školení), kde nám názorně předvedl, jak záchod úsporně splachovat. S výsledkem je zřejmě stále nespokojen, neboť v kýblech neustále nosí vodu od pumpy. Jednou už se mu to ale vymstilo, a to, když v gumovkách uklouzl s kýbly na náledí. Máma tátovy splachovací záchvaty přechází mávnutím ruky, u sestry si táta vysloužil přezdívku "Vodonoš" a já...člověk si tak nějak zvykne na všechno.

Další na řadě je svícení. Kdyby to záleželo na našem tátovi, je už ze mě brouk potemník. Táta za mnou totiž obvykle chodí, zhasíná a řve: "Neumíš zhasínat, nebo co?! Tobě by ta ruka asi upadla, ne?!" To ale platí jen o mém pokoji, protože všude jinde máme nízkospotřební zářivky, které se rozsvěcí celou věčnost. Když se tedy chci ráno obout a rozsvítím si, stihnu se potmě nazout tak minutu před rozsvícením té úžasné nízkospotřební ekologické zářivky.

Co se týká tepla, nikdo ke mně nechce chodit na návštěvu. Našich rekordních patnáct stupňů je totiž na moje kamarádky prostě málo. Pro tátu jsou to ovšem "rozmazlené panelákové děti, které nikdy nebyly v Rusku!" Mému častému výroku, že se doma chodíme ohřívat do mrazáku se obvykle každý směje, ale kdybyste u nás přenocovali, zmrznul by vám úsměv na rtech (a to doslova). Náš kamenný barák má samozřejmě i své výhody. V létě poskytuje luxusní chládek, na který si nepřijde žádné sluníčko.

Dokonce i stravovací návyky jsou v naší rodině krajně nenormální. Moje sestra už sice odešla na kolej, takže by se mohlo zdát, že se po těch letech hladu konečně normálně najím, ale opak je pravdou. Časy, kdy jsem se s ní rvala o poslední rezavou konzervu mi sice chybí, ale hlady trpím stále. A to z jednoho jediného (no, možná je jich víc), důvodu. Máma nesnáší nakupování a já na to obvykle nemám čas. A když jde nakoupit táta, vystačí si za jakýchkoli okolností pouze s: pivem (obsahuje samé zdravé látky), chlebem (nikdy se ho nepřejíte), podmáslím (obsahuje pouze přírodní kvašení) a buřty (jsou ve slevě). Z toho vyplývá, že mám neustále hlad, ale to nikoho u nás doma evidentně nezajímá. S větou: "Tady není nic k jídlu!", totiž v žádném, ale opravdu v žádném případě neobstojíte. Od táty se mi obvykle dostane odpovědi: "Vem si ze sklepa jablka, je jich tam půl metráku!" A od mámy: "Namaž si chleba. Nevadí, že je čtyři dny starej. Mně chutná." Proto se obvykle v osm večer překonám a jdu nakoupit. Normálně bych řekla, že toho nakoupím dost. To si ale myslím jen do chvíle, než jde tátovo zdravé podmáslí s chlebem okamžitě stranou a nastupuje slanina s koláčem. Ty jsou v pravidelných intervalech prokládány zavináči, česnekovou pomazánkou, čokoládou a pomerančovým džusem. Máma se spokojí (a to jí musím pochválit) s menším množstvím celozrnného rohlíku.

Po tomto prosím sami posuďte, zda je naše rodina skutečně EKO. Pokud jde o našeho tátu, možná vám nápadně připomíná Jiřího Kodeta z filmu Pelíšky. To vám ale musím vyvrátit. Můj táta totiž pozře téměř vše a je mu úplně jedno, zda jsou to knedlíky, nebo noky.