Můj čas je pouhopouhé prozatím...

...alespoň se to tvrdí v jedné písni. Lidé kolikrát říkají, že nemají čas, přitom ho máme všichni stejně. Jde jen o to, na co si ho chceme udělat a jak jsme schopní si ho zorganizovat. Mnohdy jsou to jen pouhopouhé výmluvy.

Jako třeba lidé, kteří říkají, že by i cvičili, ale nemají na to čas, místo toho, aby sobě nebo jiným přiznali, že jsou prostě a jenom líní. Zkuste minutu dělat kliky, minutu sedy lehy, minutu dřepy a dvě minuty skákat přes švihadlo. Je to jen pět minut a to má opravdu každý z nás. Tak jaképak, že na to není čas?

Pojetí času napříč kulturami je různé. Někde stačí domluva, že se má přijít mezi třetí a pátou. Všichni se sejdou v osm a jsou v pohodě. Tady žijeme tak, že dohodnutý čas se dodržuje, pozdní příchod v pohodě není a je vnímán spíše jako faux-pas, kdy dáváme čekajícím najevo, že si jejich času příliš nevážíme.

Leckdy si jako na neustálého bojovníka s časem vzpomenu na svého pana učitele na housle. Jako opravdový umělec byl bohémsky zmatený a neustále nestíhal, i když stíhal. A to i přesto, že měl hodinky posunuté o 15 minut dopředu. Svojí organizační zpomalenost však dokonale vyvažoval fyzickou zdatností, kdy mezi jednotlivými úkony a aktivitami nepřecházel, ale přímo pobíhal a všelijak přebíhal, přičemž jsem měla pocit, že se místy dokonce i vznáší. Když jsme šli spolu na autobus, šel pouze on. Já vedle něho standardně běžela. Běžela jsem sice úporně, ale často nám nějakým hnutím osudu přímo před vodotryskem, který je před zastávkou, autobus ujel. Někdy to dopadlo i tak, že jsme běželi až domů.

Ještě se mi v souvislosti s panem učitelem vybavuje jedna krásná příhoda. Chtěla jsem tehdy vstoupit do třídy, leč bylo zamčeno. Téměř v ten samý okamžik mi pan učitel volal s prosbou o malou chvilku strpení, že je již na nádraží. Domnívala jsem se tedy, že přijede do několika minut, než jsem pochopila, že není na nádraží v Táboře, nýbrž v Českých Budějovicích. Jo jo. V Českých Budějovicích by chtěl žít každý. Mám dokonce dojem, že jsem tehdy byla pověřena úkolem koupit mu v mezičase loupák a kefír. Při úprcích na autobus pan učitel obvykle polemizoval, zda už se mu udělal žaludeční vřed nebo ještě počká.

O relativitě času mě dnes přesvědčil i můj kolega, který prohlásil, že kdybych byla chlap, tak bych na svůj věk byla mladá. No, co na to říct? Můj čas je pouhopouhé prozatím...