Mučeníčko
Dnes bych vám ráda přiblížila mučící techniky, kterým jsem jako dítě byla vystavovaná. Mučitelem byl skoro vždy taťouch a mučena jsem byla jen dotud, dokud jsem nezačala řvát. Než přišlo řvaní, byla to většinou docela legrace. Nevím, zda se mi to zdálo do jisté míry vtipné z toho důvodu, že mám smysl pro humor, anebo se vyvinul až poté jako obrana vůči prožívaným situacím.
Můj otec má v povaze pokoušet, zlobit a vystřelovat si ze svých bližních. Věřím, že se někdy snaží to nedělat, ale nemůže si pomoci. Jako důkaz svého tvrzení vám uvedu příklad: máma přišla z nákupu a měla ruce plné tašek. Táta na ní chtěl zezadu skočit a něco jí provést, ale pak říká: "Pěkně bych tě teď mohl zlechtat, ale nejsem hajzl." Na 2 vteřiny se odmlčel a s potutelným úsměvem dodal: "Anebo jsem?" No, hádejte, jak to asi tak dopadlo.
Když jsem byla malá, chovali jsme kozy na mléko. Kdo někdy v dětství pil čerstvý teplý aromatický mok s kozím chlupem navrch možná v dospělosti nedá do úst ani kozí sýr. Ani pro mě není salát z tohoto sýru, rukoly a červené řepy pochoutkou. A jak se to stalo? Může za to způsob buzení. Taťouch (kdo jiný) mě totiž kdysi budíval tak, že mi plácnul mokrý kozí hadr, kterým před dojením otíral koze vemeno, pěkně přes obličej. U mě tedy noční můra nastávala až po probuzení. Jindy mi na polštář strčil králíka, pavouka, nebo co kde zrovna sehnal.
Vzpomínám si, jak naší výše zmiňované koze musel taťouch strhnout pazneht. Pokud jsem se do té doby domnívala, že horší smrad než kozí mléko už neucítím, hrubě jsem se pletla. Pazneht byl ve svojí smrdutosti naprosto bezkonkurenční.
K buzení mám ještě jeden mučící způsob. Taťouch tehdy měřil 191 cm a vážil asi tak metrák. Než se o víkendu oholil, vlítnul na mě do postele a započal s "fousováním". Nejvíc jsem pištěla, ječela a vřeštěla, když jsem byla fousována na krku. Na mém jemném dětském bledém krčku vznikaly hnusné rudé brázdy. Potom začala "lavina". Ta sestávala z toho, že se taťouch plnou vahou (anebo mi to tenkrát tak připadalo) svalil do postele na mojí maličkost a za mohutného provolávání: "Lavina!", mě střídavě přidušoval. Když byl můj crash syndrom dostatečný přišla záchrana. To znamenalo, že se z laviny stal bernardýn, který mi přispěchal na pomoc a neohrabaně ze mě začal strhávat peřinu a deku (doma byla pořád zima, takže jsem obvykle měla více vrstev).
Jednou mě trochu neplánovaně pomučila i moje jinak docela hodná babička. Když jsme k ní se sestrou jezdily na prázdniny, platila ohledně jídla tato pravidla: k snídani vypít hrnek kakaa, sníst 2 rohlíky s máslem a šunkou. K obědu povinně 2 naběračky polévky a pokud jste si k druhému jídlu nechali nandat moc, seděli jste tam tak dlouho dokud jste to nesnědli a nic jiného již nedostali. Na těchto pravidlech babička (bohužel) trvala za všech okolností. Nedopatřením se jednou stalo to, že mi v dobré víře naservírovala osolené kakao. Po tomto zjištění jsem předpokládala, že dostanu kakao nové, ale to jsem se spletla. Babička moudře pravila, že v životě ještě ochutnám mnoho sladkého a slaného (nejen k pití) a s těmito slovy mi ke kakau dala cukřenku. Po několika lžicích cukru se z hnusného moku stal mok naprosto odporný. O jídle jen v dobrém, ale sůl cukrem nepřebijete, ač to na první pohled může působit logicky. Od této příhody jsem nepila kakao bezmála 15 let (a už vůbec ne z kozího mléka!).
A takto zocelena jsem za pár let vykročila vstříc dospělosti (jaká úleva!).