Milosrdné lži

Abych pravdu řekla, lhaní mi není příliš vlastní. Je pro mě jednodušší říkat pravdu a nezamotávat se do nějakých polopravd, které se stejně většinou ukáží v pravém světle. Samozřejmě jsem také párkrát v životě zalhala nebo spíš zatajila, že těch piv bylo méně, cigarety nebyly žádné a spát jsem šla před půlnocí. To už je ale hodně let dozadu.

Přesto však máme jistou kategorii lží, které jsou společensky přijatelné, někdy dokonce i nezbytné a to jsou ty milosrdné. Milosrdná lež je ale jen na hovně šlehačka. Bohužel hodně lidí ještě nejsou na vaše syrové (a někdy i surové) názory a výroky připraveni. Pokud nejste tázáni, nikomu je nevnucujte. No jo, ale co dělat, když už tázání jste?

Nejčastější situace, kde a jak užívat milosrdné lži

Snad jedna z nejčastějších lží je, že všechny děti jsou krásné. Co je to za nesmysl? Všichni důchodci také nejsou oškliví. Co dělat, když vám někdo pyšně ukazuje své dítě, které je všechno jenom ne hezké? Rodiče jsou pod vlivem hormonů (nebo kdoví čeho všeho), které nejspíš způsobují poruchu zraku a objektivity. V těchto situacích můžete vždy říci: "Jé, to je roztomilé dítě!" Vidíte to? Nemusíte přímo lhát, ale ani se udiveně ptát, že jste doposud netušili, že pochází z rodu zvoníků od Matky Boží. Roztomilé koneckonců může být i něco docela nehezkého. Nebojte, až jejich malí gremlini vyrostou, rodiče se sami budou zpětně podivovat nad jejich fotkami a říkat si, že si je pamatují ale úplně jinak.

Co se týká dětí a jejich chování, občas jejich pomýlení rodiče nevnímají, jací jsou to nevychovaní smradi. Když vám jejich spratek schválně vylije špagety do kabelky i s omáčkou, nezbývá než se plaše usmát a říci: "Je to osobnost/je svůj/je takový živější…" Radím jít i se špagetami urychleně domů a vrátit se až na smradovu promoci nebo nejlépe poslat jen srdečné blahopřání.

Někdo vám bude ukazovat nového partnera/partnerku. Nejspíš bude chtít slyšet obdivné vzdechy, že to jejich vyžilé vyžle je to nejúchvatnější stvoření ve známém vesmíru a jaké terno udělali. Je hezké, že dotyčný zainteresovaný jedinec to tak vidí, ale proč by vás měl někdo nutit vidět to stejně? Zde doporučuji větu: "Vypadá sympaticky." Sympatie nemusí nutně souviset s mírou atraktivity jako takové. Podobně jako v prvním případě se tím vyhnete negativní odpovědi tak, že v podstatě řeknete něco jiného, ale pozitivního.

Může se vám stát i to, že si na sebe někdo oblékne ve zkušební kabince oblečení, ve kterém připomíná reklamu na buřty. Pokud to tak je, měl by být člověk dostatečně soudný a zhodnotit se sám. V některých případech je ale tato osoba tak nesoudná (a nestoudná), že se vás přímo zeptá na názor. Oblíbená věta mého přítele zní: "Má to blbej střih", čímž vám v podstatě říká, že vypadáte blbě, ale vaše chyba to není. Dá se to zpochybnit i otázkou: "A jak se v tom cítíš?" Hodně žen to často uzavře tím, že mají do toho či onoho oblečení příliš velká prsa. Doporučuji se nehádat, pokud ty lentilky pod kobercem chcete ještě někdy vidět. Občas se vám může nějaká (někdy i ta vaše) žena snažit vnutit myšlenku, že potřebuje větší legíny, protože má příliš dlouhé nohy, přestože má metr padesát. Pokud nechcete vidět trpaslíka brát čáru (jsou překvapivě rychlí), decentně pomlčte.

Podobně obtížná je situace, kdy děti, které vidí někoho macatějšího, nahlas říkají, co vidí. Poté, co jim vyvrátíme, že daná paní není v očekávání potomka, je můžeme naučit pojmy jako prostorově výraznější/korpulentní dáma a v případě mužů dobře živený. Pojmy jako: chrabrý obžera, špekbuřt, voblitej sádlem nebo tlustý jako zlaté stránky nejsou přípustné.

Někdy se můžete setkat s tím, že je někdo dutý jak meloun v mraveništi. Pokud nemáme Nobelovu cenu, neměli bychom ostatním dávat najevo, co si o jejich kognitivních schopnostech myslíme. Můžeme tedy tvrdit např., že: "Je takovej hodnej, není to jeho parketa, intelekt mu to nedovoluje, je intelektově plachý, simplexní, ducha mdlého, není to zrovna filozof, studijní typ nebo nemá na to spoje (v případě, že není schopen se něco naučit, pochopit)."

Že je někdo pošuk, divný nebo pošahaný magor také nezní zrovna lichotivě. Lepší jsou výrazy: zvláštní, zajímavý, jiný, originální.

V případě, že se setkáte s někým povšechně zhovadilým či zaostalým, můžete zkonstatovat, že: "Pánbůh chtěl různé lidi, je to takový boží člověk neboli boží hovádko od přirození."

Stejně tak označení líný jak vandrák po obědě není vždy společensky nejpřijatelnější. Zkuste říci, že: "Je opatrný na práci/bojí se práce/neumí si k ní najít cestu/není proaktivní."

Jestliže narazíte na někoho, koho byste označili jako hajzla nebo pěknou svini, užijte konstatování, že: "Není to zrovna dobrák od kosti, pracovat se s ním dá, ale na pivo po práci bych s ním určitě nezašel", nebo trochu expresivněji (o to však výstižněji) – "Je v něm dobroty jak v pr… medu."

Byla jsem vychována tak, že na návštěvě mám sníst jídlo, které dostanu na talíř a nemám si vybírat a stěžovat. Pokud vám jídlo chutná, pochvalte ho nebo si i přidejte (ale ne na úkor ostatních – samozřejmě). Vymetený talíř (popřípadě hrnec) mluví za vše. Když to zrovna moc dobré není, nemusíte říkat nic a se zatajeným dechem to spolykat s pokud možno neutrálním výrazem. Věřte mi, jde to. Takhle jsem jedla skoro celý svůj dětský život a mámě jsem nejednou statečně odvětila: "Oceňujeme tvojí snahu." Souhlasím s výrokem, že život je příliš krátký na to jíst nedobrá jídla, ale ještě víc souhlasím s tím, co jsem slýchávala jako dítě a to je - co by za to děti v Africe daly. Hostitel si s přípravou jídla dal možná dost práce, a že není např. tak pálivé jak to máte rádi, za to už nemůže. V případě dotazu hostitele řekněte něco ve smyslu: "Je to zajímavá chuť, nevím, že se to může připravovat i takhle."

Dnešní článek je na někoho možná příliš drsný, ale co si budeme povídat, život je takový. A proč to tak je? Protože lidé jsou neobjektivní a někteří jsou dokonce tak dětinští, že si o chválu a lichotky sami říkají a vás tím staví do obtížné pozice milosrdného lháře. Když už to tak je, berte v potaz, že se dá říci vše, záleží však na formě sdělení. A nevychovanost, drzost a aroganci schovávat za upřímnost je alibismus.

Nazývat věci pravými jmény a nikoho se nedotknout je opravdu umění. Vždy se snažím představit si, jak bych chtěla, aby něco negativního bylo sděleno mě a podle toho učešu svou odpověď. Jde o to, že jinak otevřeně se můžete bavit s lidmi vámi blízkými, kteří vás dobře znají, ví jak to myslíte a za pravdu jsou rádi a jinak to může být třeba se šéfy, klienty nebo s tchyní, která je sice zvláštní a originální, ale pohlídá vám vaše krásné a vychované děti, když zrovna potřebujete.