Jak jsem vařila

Abyste pochopili můj vztah k jídlu a vaření vůbec, musím vám nejprve nastínit situaci u nás doma. Moje máma moc vařit neumí a rozhodně to není její hobby. Její kulinářské umění zahrnuje maso (obvykle králičí nebo vepřové) s rozvařenými nebo nedovařenými bramborami. O polévkách se raději zmiňovat nebudu. Nedělní oběd je u nás obávaným rodinným rituálem, při kterém nám máma klade stále tu samou otázku: "Tak co, chutná vám to?" Moje obvyklá odpověď je: "Hm", nebo "Oceňujeme tvojí snahu." Máma se ale nevzdává a snaží se svůj, už tak netradiční způsob vaření, neustále inovovat. Jejím největším osobním waterloo byla prozatím polévka z mrkvového nektaru, která vypadala jako rajská, smrděla jako vajgl a z jedovatých výparů div neslezla omítka. Trumfla tím dokonce i tátovu vaječnou polévku, která se skládala ze dvou litrů vody a rozšlehaného syrového vejce. Mámin oranžový nektar samozřejmě nikdo nepozřel včetně táty, který si k několik dní odleželé polévce přičichl a rezignovaně pravil: "No to snad ne!" A to je co říct, protože táta klidně sní nazelenalou klobásu s pět let prošlým hráškem a je v pohodě. My se ségrou ale v pohodě nejsme. Ségra má komplexy z toho, že pokaždé, když něco uvaří, nikomu to nechutná. Na mě to také zanechává následky. Vaření je mi sice úplně fuk, ale pomalu mi odumírají chuťové buňky, takže vše zásadně solím, pepřím a potírám majonézou. Když si ale chci někomu postěžovat na máminy obědy (večeře zásadně nedělá), slýchám od všech to samé: "Tak se nauč vařit sama!" Tak jsem šla tedy (trochu nedobrovolně) do sebe s tím, že se to tedy naučím!

Rozhodla jsem se, že začnu s něčím lehčím, ale s čím? Máma mlčky rozmrazila kuřecí stehna, kterých táta koupil dvacet kilo v akci. Jak se takové kuře dělá mi však bylo záhadou i nadále. Umím totiž jen řízky a to proto, aby každý poznal, že jsem z Čech, když vycestuji někam do zahraničí. Řízky považuji za svojí vlasteneckou povinnost. Ale kuře? Ani náhodou. Do vaření se mi prostě a jednoduše nechtělo a před očima se mi míhaly obrázky Marilyn Monroe, která fénem sušila špagety přehozené přes opěradlo židle. Pak jsem ale konečně otevřela kuchařku, kde jsem našla slibný kuřecí recept. Dala jsem se do toho a o kuře jsem se starala s největší péčí. Pravidelně jsem ho podlévala příjemně vonící směsí pálivé a sladké papriky, oleje a piva a mezitím jsem smažila hranolky. Když bylo dílo dokonáno, všichni se na mojí kuřecí premiéru seběhli. Abych to zbytečně neprotahovala: kuře se celkem povedlo. Fakt! Až tak, že dneska dělám další na nový způsob a ještě k tomu peču buchtu. Horší je, že když dovařím, všichni se na to vrhnou, takže moje dvouhodinová práce je v tahu za dvacet minut. Kuřata se mi navíc přejedla, takže jím tři dny starý chleba a moje chuťové buňky vesele odumírají dál...