Tak tomu říkám empatie…

Co si budeme povídat, ženy mají porozumění vůči ostatním poněkud lepší než muži. Je to nejspíš tím, že se jako matky musí vciťovat do svých dětí, aby pochopily jejich emoční pochody a soucítily s nimi, když mají bolístky.

Také jsem si vyzkoušela, jaké to je, když s vámi někdo soucítí. Nerada bych si vysloužila pověst předčasně zestárlého hypochondra, přesto se s vámi chci podělit o své zážitky coby pacienta, o kterého se staral muž.

Hned ten první z řady pečujících byl taťouch. Jelikož jsme doma měli neustále pod 20°C, často pod 15°C a rekordně i pod 10°C, logicky se stávalo, že jsem na základní škole nejčastěji na jaře a na podzim onemocněla. Doma se mnou z rodičů nikdo nemarodil. Dostala jsem termosku s čajem, minerálku, občerstvení a díky telefonátům mě máma kontrolovala na dálku. Táta mi přinesl oběd ze školy, kouknul na mě a pravidelně mě obviňoval z toho, že jsem simulant, kterej se neumí pořádně voblíct. Dokonce mě tak i oslovoval - Simulíno. Jestli se mnou víc cloumal vztek nebo horečka kdoví. Bylinný čaj s kejdou domácího medu mi ale uvařil, ne že ne.

Občas mi přinesl oběd i děda. Tenkrát se mě ptal: "Emčo a do jaké třídy že to vlastně chodíš, do 3.A.?" Trochu nasupeně jsem mu odsekla: "Ne, do 4.B.!"

Časem se o mě staral Pavel, se kterým jsem tenkrát chodila. Nebylo to naštěstí nikterak často, protože coby lékaře jsem ho málokdy dojala tím, že mě píchlo tuhle a zabolelo onde. Dokud jsem nepotřebovala resuscitovat, nebyla pro něj moje choroba dostatečně zajímavá. Soucit si zřejmě nechal zaplatit v práci a mojí nemoc považoval za problém, který je nutno vyřešit (a ke všemu zadarmo). Prášky ale sehnat uměl.

Jan, který následoval po Pavlovi mě dovedl k samostatnosti okamžitě. Když je vám totiž zle a na čaj čekáte půl hodiny (pro nemocného nekonečný čas) donutí vás to vstát a obsloužit se sám a v jakémkoli stavu.

Současný přítel je asi největší empat. Minimálně na začátku každého mého vychýlení se z rovnováhy.

Shrnutí bodů pro lepší představu:

• Soucit. Ten provází věty typu: "Zlatíčko, co pro tebe můžu udělat?" Dívá se smutně a bolí ho to za mě.
• Bezmoc. "Tak rád bych ti pomohl, ale odmarodit to za tebe nemůžu. Papala jsi něco?" Má přitom rozšířené oči plné zájmu a pochopení.
• Rady. Postupem času empatie odchází a na místě jsou rady: "Chceš čaj, rohlík, kapesník nebo utratit…?" Hledí úkosem.
• Netrpělivost. "Co sis to zase vymyslela? Proč mluvíš o závěti, když máš rýmu, seš chlap nebo co?! Nesmíš tomu podléhat!" Z výrazu poznáte, že mu není špatně za vás, ale z vás. Míjí vás pohledem, který obvykle věnuje bezdomovci, kterému nechce dát pětikorunu.
• Konec. Už se trefíte 9 z 10 posmrkaných kapesníků do koše? Tak tady vám nezbývá skutečně nic jiného než vstát a být zdravý.

Poslední z mužů, který se o mě stará a soucítí bez výhrad je můj pejsek Maxík. Když mi byla zima, zahřál mě. Když mi bylo smutno, olíznul mě. Když jsem svými exkrementy plnila záchod, umyvadlo i vanu byl se mnou na stejné lodi s výrazem: "Jsi moje žumpa a budu s tebou smrdět, dokud nás sprcha nerozdělí." A to i když už se přítel diskrétně odstěhoval do kuchyně pohoršen z mého společensky nepřijatelného chování.

Tak teď už asi tušíte, proč je většina zdravotních sester ženského pohlaví.