Devadesátky

Devadesátá léta jsem sice prožila jako dítě, ale přesto, nebo možná právě proto mi neunikla jejich výjimečná atmosféra. Daly se holt dělat věci, které by se dnes dělat nedaly, říkat věci, za které byste dnes byli obviněni ze všeho možného (rasismem počínaje, genderovou nekorektností konče) a nosit oblečení, za které byste se dnes styděli anebo za ně naopak dali nemalý peníz. Byla to zkrátka doba trochu euforická, uvolněná a doba nových příležitostí, o kterých mnozí snili do té doby jen u lahváče na chatě.

V souvislosti s tímto obdobím se mi vybavila vzpomínka, jak máma odněkud přinesla malé množství, ale zato pravé, coly. Byly jsme z toho se sestrou u vytržení. Ve snaze ochránit nás před zákeřnými studenými bublinkami, strčila plecháček s colou do trouby. Jaké bylo naše zklamání, když po chvíli, která se zdála býti věčností, vyndala z trouby připečený škvarek coly na dně plecháčku. To ale nebylo jediné faux pas, kterého se máma v souvislosti s colou opakovaně dopouštěla. Pokaždé, když byla výjimečná příležitost a byli jsme v restauraci, objednala si sestra colu. Máma vždy požádala číšníka, zda by jí nemohl trochu přihřát. Vybavuje se mi obzvláště jeden, který se na ní nevěřícně podíval a odvětil: "Ne, tyto nápoje se podávají zásadně chlazené." Řekl to tak ledovým hlasem, že pravdivost svých slov ještě umocnil. Už nevím, jak to vyřešila, možná dala colu na radiátor, nebo sklenici obalila šálou, kdoví.

Táta s těmito experimenty na tom nebyl o moc lépe. Jednou přinesl domů kokos. Celý plod krásného chlupatého kokosu, který jsme nikdy předtím naživo neviděli. Kokos jsme doma měli tak dlouho, až nám na Vánoce naši konečně slíbili, že ho otevřeme a sníme/vypijeme. Sami jsme moc dobře nevěděli, co se s takovým kokosem vlastně dělá, kromě toho, že ve filmech neustále někomu padá na hlavu. To ale také bylo to jediné, co se s ním dalo dělat. Po jeho otevření (už nevím, jak k němu došlo, ale jak znám svého otce, určitě to bylo nějakým zajímavým a kuriózním způsobem) se nám totiž naskytl pohled na zcela vyschlý kokos, načež otec moudře pravil: "Tak vidíte. Teď aspoň víte, jak to vypadá zevnitř."

Co se týká oblečení, vybavují se mi punčošáky, kamaše, zděděné oteplovačky a baret. Taky zástěrka do školky, pytlík na cvičky a bačkůrky. Měla jsem je ještě v páté třídě, kdy už některé spolužačky potřebovaly podprsenku. Já potřebovala novou termosku na čaj, protože ta moje byla uvnitř neustále rozbitá a taky nové baterky do tamagočiho. Sestra ho dostala od kamarádky, protože jedno tlačítko fungovalo trochu hůř. To zapříčiňovalo, že opice přes noc vždycky chcípla. Později většina holek chtěla legíny, kalhoty do zvonu a džíny od Vietnamců.

Maminky nechodily na pilates a jógu, ale na aerobic a cvičení rodičů s dětmi. Tatínkové chodili do hospody, na schůze, na ryby nebo do lesa a společně s maminkou na plesy. Nikdo nedával fotky na facebook a instagram, neskypovalo se, ale hráli se společenské hry, opékali se buřty, četlo se, nebo byla jen černá hodinka.

Do školy občas někdo přinesl Bravo, začínaly se rozmáhat videohry a mobily, které v porovnáním s těmi dnešními uměly jen draze volat. V práci se jako oslavy dělaly "chodbovky" (znám od táty), holky a kluci si v pokojíčcích vylepovali plakáty a snad každý snil o koncertu Luneticů nebo Kelly Family (jenom já poslouchala Queeny, ze kterých dneska šílí kdekdo).

Televize chrlila nekonečný proud více i méně kvalitní televizní zábavy. Nejvíce se mi vybavují dnes již notoricky známí Přátelé, Ally McBealová, Červený trpaslík a různé telenovely. Taky seriál Hospoda, soutěž Hry bez hranic, talk show Zlatíčka nebo Banánové rybičky. Tu a tam jsem zahlédla Eso, ale opravdu jen zahlédla, protože ho dávali na mě moc brzy ráno. Za vidění stály pořady na ČT 2 a už tehdy se mi líbil Noční filmový klub, ale to už byl přelom milénia. Občas jsme si skočili i do videopůjčovny.

O téhle době by se toho dalo napsat tolik. Kdo jí zažil, ví o čem mluvím a kdo ne, tak vězte, o hodně jste přišli, protože to byla doba v mnohém normálnější než dnes.