Americký sen

Viděla jsem už docela hodně pořadů o vězení, šikaně a různém týrání. Jestli jsem ale něco vyhodnotila jako opravdovou hrůzu je to americká střední škola. Pokud se to tedy střední školou nazvat dá, protože po jejím absolvování nemáte v podstatě žádnou kvalifikaci na rozdíl od škol našich. Podobnou (ne)důvěru jako ke školskému systému mám i k americkému zdravotnictví.

Podle televize život amerického středoškoláka sestává z šikanování ostatních, předvádění se coby roztleskávačka nebo kapitán týmu a nošení značkových hadrů, ve kterých se teenageři poté fotí a dávají na sociální sítě (neboli flexí), aby je náhodou někdo nepřistihnul, že nejsou dostatečně cool. Při tom všem se potácí někde mezi tím, že mají nějaké trauma a to je odlišuje od ostatních, nebo naopak žádné nemají a kvůli tomu, že jsou tuctoví mají potřebu na sebe upoutávat pozornost jiným způsobem (např. tvrzením, že Země je placatá, pokud tedy nechtějí mít zajímavou sexuální orientaci nebo nějakou deviaci - což se ale netýká jen Američanů).

Vrcholem bytí amerického středoškoláka je stupidita, při níž se vyhlašuje král a královna plesu, která je přímo úměrná pozdějšímu úspěchu v životě (čím větší machr na střední, tím větší pitomec v životě). Druhý protipól tvoří šikanovaní chudáci, kteří se odlišují např. původem, sociálními podmínkami nebo inteligencí.

Nerada bych nyní vzbudila dojem, že západní kulturu považuji za třídního nepřítele. Nemám ani trauma ze vzdělávacích institucí, které jsem absolvovala, protože negativní zážitky mám jen v souvislosti s hodinami matematiky nebo fyziky a za to žádný z mých spolužáků nemohl. Když ale vidím arogantní zbohatlé namachrované spratky, kteří se povyšují nad "obyčejné" lidi jako nějací rádoby polobozi jdu do mdlob (a to jsem toho svědkem jen v televizi).

Nejspíš jsem jako maturantka byla přehnaně uvědomělá, ale zdálo se mi celkem na hlavu, kolik času a peněz se věnovalo maturáku, který byl stejně za pár hodin tentam. Kdyby se tolik času a energie věnovalo vzdělávání se, věřím, že nejedna vysoká škola by zaplesala nad přílivem takových zájemců o studium.

Je občas úsměvné, jak umí být malé děti někdy až bolestně upřímné a bezprostřední. Šikana u teenagerů je ale cílená a nevychází z dětské nevinnosti. Oběti těchto královen krásy a kapitánů týmu včetně jejich nohsledů také nejsou nahodilé. Většinou mají v sobě něco, co popouzí agresory k šikaně. Jako je strach, poddajnost, naivita nebo cokoli, co odlišuje vlky od ovcí.

Když to vezmu kolem a kolem, jsem ráda, že jsem se do školy chodila učit a kamarádit se a ne bojovat o přežití nebo se předvádět. Stejně tak by člověk neměl dávat přehnaný důraz příběhům o tom, jak se z poslíčka stal úspěšný generální ředitel nebo jak chudá krásná a hlavně poctivá dívka ke štěstí přišla (než začala točit filmy pro dospělé). Daleko bližší je mi trilogie Slunce, seno, která podává věrný obraz národa českého. Není nic opravdovějšího než to, jak se Miluna s Blaženou rvou o místního traktoristu Vencu Konopníkovic za skřeků místní babky, která pravidelně skanduje: "Už se perou!"

S čím mám celkově problém je asi to, že se mi příčí ta přetvářka, kterou (nejen) tato kultura vytváří. Normalizuje věci, které normální nejsou a potlačuje věci, které normální jsou. Ostatní se tomu snaží co nejvíce přiblížit a přizpůsobit a většinu energie vydávají stylem, aby všichni viděli, co kdo má, s kým se stýká a jak kdo vypadá, přičemž za zavřenými dveřmi se leckdy děje pravý opak než na sociálních sítích.

Všichni jsme stejně jenom lidi a jestli si někdo kupuje salám a někdo šunku, nebo jezdí na dovolenou k moři nebo k rybníku z nás nikoho lepšího ani horšího nedělá.

Jsem ráda, že jsem prožila dětství v upocených teplácích na hřišti na jihu Čech než to, aby mě trápilo, kolik followerů mám na instáči.