Adoptivní soused

Již jsem napsala o tom, jak skvělé terasové sousedy jsme získali. Co jsme ještě návdavkem získali byl soused, který žil vedle nás. Soused je slabé slovo, byla to legenda žijící v domě přes 30 let. Oproti našim terasovým hochům byl však úplně jiná káva.

Jeho nenápadnou přítomnost jsme brali na vědomí, každý den, když na nás zvonil. Záminkou bylo to, že dá pejskům piškoty. Jeho touha po krmení naší zvěře byla tak silná, až hraničila s obtěžováním. Soused, který měl světlík do naší koupelny totiž vyčkával, kdy budeme doma a jakmile viděl světlo, okamžitě na nás zvonil. Již se ale nedovtípil, co se v koupelně běžně dělá a tím pádem zvonil v co nejméně vhodnou dobu. Poté, co mu bylo oznámeno, že je dotyčný na WC nebo ve sprše, v pohodě opáčil: "To nevadí, já počkám", a skutečně za dveřmi trpělivě vyčkával.

Pokud něco soused skvěle uměl, byla to schopnost obklopit se okolím, které se o něj postará. To se přihodilo i nám, kdy hranice naší humánnosti byly často a těžce zkoušeny. Pokud jsme na několik dní odjeli, byt nám skrze světlík hlídal a tvrdil nám, že můžeme být rádi, že ho máme. Po nějaké době jsme si uvědomili, že souseda jsme v podstatě nedobrovolně adoptovali. A aby si nás zavázal, nosil nám každé ráno noviny zdarma, pro které si chodil do metra. Moje kamarádka na tuto informaci pohotově reagovala slovy: "No to je skvělý, naučte si ho i na rohlíky!"

Jestli někdo někoho na něco naučil, my to nebyli. Soused, který žil sám a tvrdil, že nikoho nemá, chodil se všemi životně důležitými problémy za svojí adoptivní rodinou, než nám došlo, že jsme to v podstatě my, koho má. Např. chtěl vypnout topení, protože mu bylo v květnu již poněkud teplo. Jindy zas potřeboval přeladit televizi, vyměnit žárovku nebo nám něco důležitého říct. Jednoho dne to důležité opravdu bylo, protože se mu udělalo zle. Tak zle, že mu přítel rovnou zavolal záchranku. Ta ho odvezla a hospitalizovali ho na metabolické jednotce. A tehdy to teprve začalo.

Soused potřeboval pomoc se vším možným, ačkoli do té doby chodil při důchodu do práce na zkrácený úvazek. Ještě v nemocnici nás požádal, zda bychom mu doma neuklidili, aby se vrátil do čistého. Toto přání jsme mu splnili, třebaže nás to stálo 5 hodin intenzivní práce, což se v tak malém bytě zdálo býti skoro neuvěřitelné. Vděku jsme se však nedočkali, ba právě naopak. Soused byl doslova pobouřen, že jeho vysavač stojí v jiném rohu, než byl zvyklý. Ložní prádlo, které si přál vyprat se mu zdálo nějaké jiné, a že není jeho. Jiné skutečně bylo, protože po vyprání zbyla na napínacím prostěradle prakticky jen guma, coby lem a prošoupaný vnitřek vypadnul, čímž vznikla jakási prošoupaná mřížka. Bohužel se mi již nepovedlo válendu opět povléci, protože byla na mnoha místech děravá a lezla z ní péra. Ty míval soused kreativně utemované kuchyňskými utěrkami.

Čemu se však soused velice podivil bylo to, že vana má po vydrhnutí bílou barvu. Do té doby se domníval, že je béžová. Taktéž tomu bylo se záchodovou mísou, před jejíž sanitací si přítel musel otevřít láhev whiskey. Já jsem prach neutírala, nýbrž jsem ho v podstatě nabírala v obrovských chuchvalcích. Jednodušší by bylo odstraňovat ho z polic zednickou špachtlí. V bytě bylo nedýchatelno, jaká špína, nepořádek a prašno tam bylo. Po zvednutí hřebenu z ubrusu na konferenčním stolku jsem odhalila jeho původní barvu, protože hřeben tam zůstal prakticky vytetován. Všudypřítomný smrad se přítel snažil odstranit intenzivním, avšak pramálo účinným větráním. Snažil se to vylepšit rozvěšením stromečků do aut po celém bytě. Na poslední chvíli jsme je zapomněli sundat, ale soused byl rád a nechal je všude viset ještě rok poté. Nádobí, které bylo špinavé a rozmístěné po celé kuchyni, přítel umyl a naskládal na odkapání dnem vzhůru do tvaru pyramidy. Soused byl rozčílen, že nemůže nic najít. Co se týkalo jídla, nakoupili jsme mu nové a vyházeli jsme prošlé a zkažené potraviny (v mrazáku zbyla jen láhev vodky). Soused se tvářil, že jsme mu jeho delikatesy (koupené hotovky) snad snědli.

Naši terasoví sousedé byli tak laskaví, že mu dali novou matraci, kterou měli navíc. Soused si jí hodil na děravou válendu a druhý den jim s díky vyprávěl, že už se 20 let takhle dobře nevyspal. Krátce poté se nám pochlubil, že ve Sportce vyhrál 25 tisíc. Když slavil své 70. narozeniny, přišel za přítelem, zda si připijí. Když přítel souhlasil, oznámil mu, ať whiskey donese a on dodá skleničky. Na doléčení jsme mu zařídili domácí péči a doufali, že bude chvíli klid.

Jednoho dne jsme si uvědomili, že po sousedovi není ani vidu, ani slechu a již několik dnů větrá, což u něj nebylo běžné ani při červencových teplotách. Bohužel se naplnily naše obavy a nalezli jsme ho u něj doma již bez života. Pejsci po návratu z venčení ještě mnohokrát přiběhli k jeho dveřím, než pochopili, že už se neotevřou a soused v trenkách a starém nátělníku na prahu již nestane. I když jsme si s ním užili své, vzpomínáme na něj s úsměvem. Nedávno jsem při úklidu narazila na jeden z mnoha výtisků novin, které nám skoro denně nosil a neubránila jsem se chvilkové nostalgii. Je mi jasné, že nějakou dobu potrvá, než si nás najde jiný opuštěný důchodce, který bude stát o naší adopci. A i kdyby snad ano, jako byl tento náš soused, už asi hned tak někdo nebude.