Nejspíš se vám už někdy v životě stalo, že jste podlehli komunikačnímu šumu. Ať už to bylo vinou komunikanta, komunikátora nebo komuniké (alespoň toto si pamatuji z předmětu komunikace). Můj přítel se často dostával do situací, kdy byl opravdu bezradný co do předávání nebo přijímaní myšlenek svých kolegů. Kdysi totiž přechodně pracoval u svého...

K sepsání dnešního článku mě inspirovala nedávná návštěva v sauně. Určitý člověk, který si myslel, že je chlap jak řemen (ačkoli jeho fýzis i intelekt svědčily o opaku) mezi kamarády nahlas komentoval jistou dámu. Přijde mi to asi tak vhodné jako by lékař komentoval někoho, kdo se před ním svlékne v ordinaci.

Abych pravdu řekla, lhaní mi není příliš vlastní. Je pro mě jednodušší říkat pravdu a nezamotávat se do nějakých polopravd, které se stejně většinou ukáží v pravém světle. Samozřejmě jsem také párkrát v životě zalhala nebo spíš zatajila, že těch piv bylo méně, cigarety nebyly žádné a spát jsem šla před půlnocí. To už je ale hodně let dozadu.

Měla jsem jednoho kolegu, který byl po mnoho let mým velkým učitelem. Těžko byste totiž našli někoho, kdo by vás lépe učil toleranci, lásce k bližnímu a sebeovládání. Jeho ego bylo podobně nekonfekční jako jeho tělo. Pokud by se svým egem někam jel dozajista by seděl sám v přeplněném kupé.

Již jsem se vám svěřila s tím, že mám určitou afinitu k Itálii. Líbí se mi jejich bláznivé komedie (hlavně, když v nich hraje Paolo Villaggio), italská móda, jídlo, auta, káva…vše se mi zdá takové kvalitnější, žádné české šmejdy. Co by se ale Italové mohli učit od jiných je vztah k práci.

Musím vás dopředu upozornit, že dnešní článek může být někým vnímán jako poněkud hrubý a urážlivý. Uznávám, je to docela silná káva. V případě, že máte podobné zkušenosti jako já nebo životní nadhled, věřím, že vás dnešní čtení snad neodradí.

Často slýcháme, jak máme žít přítomným okamžikem, nehrabat se v minulosti, neboť jí nezměníme a neobávat se budoucnosti, protože ne vždy jí ovlivníme. Máme si užívat krás přítomného okamžiku a ničím si nekazit radost.

"Diplomacie je umění říct lidem aby šli k čertu takovým způsobem že se tě ještě zeptají na cestu."

Nevím jak vy, ale když mám jít do jakékoli instituce – úřadu něco vyřizovat, nemám z toho vůbec dobrý pocit. Už jen ta představa, že přijdu do nějaké kanceláře, tam mi dá otrávená úřednice jakýsi papír, který vyplním a pak s ním půjdu pětkrát do špatných dveří, abych zjistila, že to mám stejně blbě vypsané a ten, kdo mi má...

Dnes mě můj druh osočil z toho, že jsem již dlouho (asi 2 týdny) nevytvořila žádnou literární hodnotu. Nyní to tedy v jeho prospěch napravím a popíši vám jeho zážitky coby řidiče. Málokdy jsem zažila lidi v tak vypjatých chvílích a s takovými návaly agrese jako právě za volantem. Občas ještě ve frontách a na úřadech, ale to je...