Ano, stala jsem se sice nedobrovolně a neplánovaně, přesto však ilegálem (omylem se mi to přepsalo na ideálem).

S přítelem jsme se rozhodli, že rokem 2026 ukončíme cestování s rodiči, dětmi, skoro-tchyněmi a skoro-tchány a na dovolenou vyrazíme sami. Než tak učiníme, dali jsme mému taťouchovi na vybranou, kam by se s námi rád naposledy podíval. Podmínkou bylo to, aby to bylo v Evropě a dalo se tam dojet autem.

Už před časem jsem začala preferovat cestování autem po Evropě. Protože mi vedro příliš nesvědčí rozhodla jsem se odhalit krásy Polska a jeho přímoří. A že je co objevovat. Kdo kdy na Polsko koukal jako na naše chudé sousedy je dnes hrubě na omylu. Polsko se mílovými kroky posunulo a je dnes krásnou a moderní zemí.

Květen je krásné období na dovolenou, nemyslíte? Letos jsem měla několik cílů:

V první řadě bych vás chtěla upozornit, že jsem neprocestovala celé Dánsko, ale především oblast Středního Jutska (Midtjylland) a Jižního Dánska (Syddanmark). Např. v Kodani jsem nikdy nebyla. Přesto bych vám ráda popsala, která města jsem navštívila a to hned několikrát, protože tato země za návštěvu opravdu stojí. Strávila jsem zde celkem čtyři...

Tak jsme zase jeli do Dánska. Již počtvrté. Místo pobytu bylo stejné jako vždy jen skupinka se nám změnila. Poprvé jsme v Nørre Nebel byli s přítelem sami, pak s jeho tatínkem, následně s tím mým, a nakonec jsme jeli čtyři. Já, přítel a jeho maminka se svým přítelem.

Dneškem začíná září, a i když podzim ještě oficiálně nezačal, chci se s vámi podělit o poslední příběh letošního léta a tím se s ním pomyslně rozloučit.

Dnešní historka bude sice krátká, ale výstižná. Odehrála se tak dávno, že navzdory tomu, že jsem těmto událostem byla svědkem, již si je nevybavuji. Ale považte - byla jsem tenkrát malé téměř bělovlasé pískle křepčící po plážích Řecka. Však už je to celých jedenatřicet let.

S přítelem jsem již před časem, nejspíš vlivem krize středního věku, začali cestovat s rodiči. Současně s vědomím si vlastní smrtelnosti jsme si uvědomili i tu jejich, takže jsme je brali s sebou na různá místa a v různém složení. V práci se mě dokonce jeden kolega zeptal, zda je ve hře obzvláště velké dědictví, nebo proč to vůbec děláme....

Dnes bych se ráda zamyslela nad tím, jak o dovolené nakládám s časem. Řekla bych, že lehkomyslněji než v pracovním procesu, protože podléhám iluzi, že času je dost. No a ono není. Potřebovala bych více dovolené, abych mohla to časové zvládání volna ještě trochu potrénovat a doladit. Považte.