"Rozzlobit se je tak hloupé, že je nepochopitelné proč to lidé pořád dokola dělají", řekl prý Buddha. Podle jeho měřítek jsem zřejmě velice hloupý člověk. Nejsem sice žádný cholerik, ale je pro mě fyzicky až bolestivé v sobě dusit něco, co chce nezadržitelně ven. A co ven musí, pokud nechci skončit v invalidním důchodu kvůli mrtvici.

Pokud jste někdy pracovali v kolektivu lidí, jistě mi dáte za pravdu, když řeknu (napíši), že je to někdy téměř nadlidský výkon. Říká se, že všude je chleba o dvou kůrkách, lidi nezměníte a stejně si změnou moc nepomůžete, protože lidi jsou všude stejní. Přesto existují kolektivy, kde je větší koncentrace těch milých a pracovitých a pak jsou...

Jestli jsem něčeho odpůrce tak je to protekce. Obzvlášť pak v práci, poněvadž s tím mám velmi špatné zkušenosti. Není nic špatného na tom, nechat si něco doporučit, ale ne se někam procpat na základě známostí, nikoli schopností.

Po třicítce jsem si ujasnila, jak to mám s dárky. Do třiceti jsem se totiž cítila mladá (nejen cítila, to jsem mladá dokonce i byla!) a kdekoho jsem povinně obdarovávala, hlavně v práci. Musím uznat, že dávat dárky mě baví a vždy jsem dárky rozdávala ráda, obzvlášť, když jsem viděla, že splnily účel a udělaly radost. To v práci skončilo....

Když jsem byla malá (nechci napsat mladá, protože to si chci připadat ještě pár let), rodiče mi často v dobré víře udíleli rady do života, které by byly aplikovatelné do středověku. Například: nemysli si, že na tebe bude někdo zvědavej! No, asi vím, jak to mysleli (a nepochybuji, že dobře), ale musím s nimi nesouhlasit.