Ilegál

Ano, stala jsem se sice nedobrovolně a neplánovaně, přesto však ilegálem (omylem se mi to přepsalo na ideálem).

Jeli jsme s přítelem do Drážďan. Na jednodenní výlet, jen tak na skok. Projít se po městě, vidět všechnu tu krásnou historickou architekturu, dát si kávu ve Starbucks, koupit si Würsty*, Dickmanny a tematický hrnek s městem nebo státem (podle toho, jaký se nám bude líbit víc).

Vzala jsem si do auta knihu a po hodině cesty (z Prahy tedy skoro v půlce) se mě přítel skoro škádlivě zeptal, zda mám s sebou občanku. Zeptal se stylem, že se jen ujišťuje, že jí mám, protože přece ví, že nejsem blbá.

Zmýlil se. Neměla jsem ani pas, ani občanku, leda tak elektronickou kartičku pojištěnce. Vůbec mě nenapadlo si jí brát! Před pár dny na cestě do Nizozemska jsem se nemusela ani jednou legitimovat a jaksi jsem tuto skutečnost vypustila z hlavy.

Příteli, který miluje dodržování pravidel ztvrdly rysy. Jen tak pro úplnost: přítel nenávidí lidi, kteří mluví do mobilu a drží ho přitom jako chleba. Přítel nenávidí lidi, kteří mají batoh a jeden popruh mají překroucený nebo jinak vysoko. A přítel taky nenávidí lidi, kteří nemají občanku, když jedou do Drážďan. Ano, na několik dlouhých minut jsem jeho nenávist cítila skoro hmatatelně.

Začal nahlas dýchat. Přerývaně. Chytil se volantu skutečně pevně. Chvíli mlčky (nebezpečně mlčky) kroutil hlavou. Pak mluvit začal. Bohužel. Proč občanku běžně nenosím? Jakou výmluvu si vymyslím na hranicích? Proč mu tohle dělám? Takhle ho stresovat! Nakonec si sám odpověděl, že je to jeho vina, protože se mě měl zeptat doma. Dala jsem mu za pravdu. Měl se ujistit už doma.

Ovšem vyvstala před námi otázka největší: má se otočit zpátky, nebo jet dál? S vidinou toho, jak celníkův prst v přítelově zadku zastaví kanonádu jeho slov jsem se rozhodla to risknout. A víte, co se stalo? Vůbec nic. Na hranicích jsem nasadila neškodný až středně blbý výraz. Působila jsem vzhledem k situaci velmi přirozeně a normálně jsme projeli.

Jak obyčejná absence dokladů může udělat z obyčejné záležitosti neobyčejnou? Najednou pití flat white na sluníčku nebylo jen milým zážitkem, nýbrž krajně adrenalinovou záležitostí! Bylo to jako když jedete autobusem načerno a vyhlížíte revizora. To byla jízda! Čekala jsem odkud vyskočí nějaký vykuk, který TO na mě pozná a zařve: "Nemáš vobčanku, poznám ti to na hubě! Hybaj do Čech, ilegále!" Ani to se ale nestalo. Díkybohu.

Jelikož Drážďany mého přítele dost podráždily a hrnky už máme, nevím, jestli se sem spolu ještě někdy vrátíme.

*Jak mě Polsko překvapilo celkem vysokými cenami, v Drážďanech tomu bylo naopak. Některé věci byly levnější než jsem čekala. Ovšem nečekala jsem, že u stánků s Würsty (klobásami) neberou karty. Nevzdali jsme to však a našli konečně jeden, u kterého nám kartu vzali.