Last Banát? Severní Holandsko

S přítelem jsme se rozhodli, že rokem 2026 ukončíme cestování s rodiči, dětmi, skoro-tchyněmi a skoro-tchány a na dovolenou vyrazíme sami. Než tak učiníme, dali jsme mému taťouchovi na vybranou, kam by se s námi rád naposledy podíval. Podmínkou bylo to, aby to bylo v Evropě a dalo se tam dojet autem.

Taťouch nejdřív připomínal vzor skromnosti a bylo mu jedno, kam pojede. Ve hře bylo znovu Dánsko, Belgie nebo nově třeba Holandsko. Nabízeli jsme i polské Trojměstí a čekali co si vybere. Taťouch začal pomalu, ale jistě o krásách Portugalska, Albánie a ani Banátem by nepohrdl.

Musím se vám přiznat, že co se týká cestování s důchodci, kteří jsou s námi krevně spřízněni, jsem tak trochu jako žena po porodu. Přímo potom, co ze sebe tu dovolenou vypudím, zařeknu se, že tohle už nikdy. A za rok? Porodní bolesti jsou tytam a s chutí do toho jdu znovu.

Přítel coby řidič zvolil cestu do Banátu. Pro ty z vás, kteří o něm nikdy neslyšeli, je to oblast mimo jiné v Rumunsku, kde žijí Češi v podmínkách horších než obyvatelé východního Slovenska před desítkami let. Přemýšlela jsem, koho z nás tam okradou a koho znásilní. Bylo mi však jasné, že ožerou nás tam všechny.

Už při shánění informací v knihkupectví mi došlo, že Banát nejsou Benátky, protože kromě mapy Rumunska jsem toho moc nenašla. Nakonec jsem sehnala starého předraženého průvodce v antikvariátu.

Jak se dovolená blížila vše jsme si rozmysleli a rozhodli se jet do Holandska (správně Nizozemska). Když jsme o tom taťoucha informovali, nepříliš nadšeně pravil, že tam už byl (dokonce dvakrát), ačkoli to bylo v roce 1993. Dále ho (důchodce) uvedlo v nepohodu to, že jedeme ve středu, a to zrovna chtěl jet pro slepice.

Přes všechny překážky jsme se vydali do města Hoorn. Požadavky na lokalitu pobytu jsme měli: moře s pláží kousek od ubytování, které by bylo v historickém centru. Dále jsme chtěli, aby se dalo v okolí dobře běhat a můj požadavek byl myčka na nádobí.

Cesta proběhla dobře bez dopravní zácpy a jiných komplikací. Po příjezdu nás ale nadšení opustilo. Přítel nebyl rád, že musí shánět parkování, které je v centru Hoornu pochopitelně drahé. Táta nebyl nadšen z opravdu strmých schodů, které vedly mimo jiné k WC. Ten byl velice stísněný. Na to, že jsou Nizozemci nejvyšší národ na světě, jejich WC připomínalo nočník. Chtělo to mít nejlépe otevřené dveře a nohy do chodby. Já se cítila ohledně myčky naprosto podvedeně. Myčka sice šla zapnout, ale nemyla a od majitele jsme měli zakázáno jí používat.

Krásné uličky v historickém centru byly plné kelímků od piv, což byl možná důvod, proč všechny ty středověké domky působily extrémně nahnutě. Ve skutečnosti byly tak staré (údajně po středověkých kupcích), že držely pomocí kovových skob.

Hned v den příjezdu jsme se večer prošli k moři (v podstatě se jednalo o jezero), kde jsme sledovali západ slunce. Zároveň jsme si prohlédli trasu, kudy ráno poběžíme.

Ráno jsme se proběhli a zamířili do města. Procházky však probíhaly po etapách. Vždy podle toho, jak pršelo. Buď jsme se cpali uvnitř řízky a koukali jak prší, nebo byli venku, co to šlo. První procházka historickým centrem a přístavem v Hoornu hned po snídani byla krásná, ale po víc jak hodině jsme jí předčasně ukončili kvůli počasí.

Druhá procházka dopadla podobně. Cestou z místního Lidlu jsme odporně zmokli. Sice jsme šli kolem moře krásným parkem, ale kapky nás neodbytně mučily a byly větší a větší. V jednu chvíli nás chtěl přítel nahnat pod strom a otevřít nám pivo. Po běhu mě tak bolela lýtka, že jsem se za deště s taškou z Lidlu potácela jako klečkatá baba s hrbem, jen vous na bradě mi chyběl.

Třetí procházka večerní byla zakončena točeným pivem – místním speciálem. 3 malá piva vyšla na 16 €. Otec se díval jako bych mu slíbila svíčkovou, ale podhodila mu lančmít (mě ho v dětství na dovolené cpali neustále).

Den druhý jsme zasvětili Amsterodamu. Auto jsme nechali na jednom z parkovišť P+R (Park & Ride) a odtud šli několik kilometrů do centra pěšky. Cesta naštěstí byla zajímavá na pohled (mimo jiné kolem Erasmusparku). U kostela Westerkerk jsme si dali 3 párky dohromady za 17 €. Protože byl pátek, dali jsme si 2 vegetariánské a 1 normální. Bylo to opravdu dobré a bezmasý chutnal skoro stejně jako masový u nás.

V kostele Westerkerk, který slouží jako komunitní a kulturní centrum zrovna probíhal varhaní koncert (alespoň ten byl zdarma). Je to mimo jiné poslední místo odpočinku nizozemského malíře Rembrandta.

Dále jsme pokračovali na náměstí Dam, dali si po cestě preclík, koupili si pár suvenýrů a zamířili do zdejšího Starbucksu. Po celodenním chozením po městě se mi začalo chtít na záchod, proto jsem šla na Mekáč. U turniketu však seděla bojovně vyhlížející hajzlbába, takže jsem si musela jít něco koupit. Když jsem však s účtenkou k WC přistoupila, ve snaze otevřít si ho kódem z účtenky, hajzlbába mě upozornila, že musím zaplatit u turniketu euro účtenka neúčtenka. Zaujalo mě, že provoz 2 dámských kabinek někdo musí řídit, když se peníze strhávají bezkontaktně. Zbytečnějšího zaměstnance jsem neviděla ani ve státním.

Ve městě jsme byli svědky útoků racků a cyklistů, odérů z coffee shopů, bezpočtu domečků a kanálů. Upřímně řečeno, jestli chodíte po Amsterodamu hodinu nebo celý den, je to vesměs podobné a celkový zážitek splývá v jedno.

Večer jsme se šli v Hoornu podívat na západ slunce, prošli se po městě a šli do hajan. 

Další ráno jsme navštívili Koffie van Horn. Šli jsme sem na doporučení a s klidným svědomím doporučuji dál. Káva je zde opravdu kvalitní a silná. Dále jsme se prošli po Hoornu po obchodech a trzích a vydali se do města Enkhuizen.

Jde o malé historické městečko s krásnou přírodou a přístavem. Parkování na nádraží bylo zdarma. Prohlídli jsme si místní kostely, přístav a historické centrum. Večer jsme si šli zaběhat, otevřeli si pár holandských piv a šli se pobalit.

Dřív jsem žila v přesvědčení, že cyklisti na běžné silnici jsou nadmíru otravná stvoření. To bylo před touto dovolenou. V Holandsku jezdí všichni, všude, potichu, a hlavně rychle jako naprostí šílenci. Když jsem usínala, viděla jsem před sebou směsici všech suvenýrů a kol. Než mé oči přikryla noc, spatřila jsem někde v dáli dojnici na kole s tulipánem v tlamě, na nohou dřeváky a v pozadí se točil mlýn. V tu chvíli mi bylo jasné, že je načase jet domů.

Tátovi jsem říkala, že jsme si konečně vynahradili cestování za covid. Taťouch však zvolal: "Co covid? Komunisti! Já chytil bolševika i covid!"