Se zvířaty mám spoustu krásných zážitků. Měla jsem je ráda již od dětství. U rodičů jsme chovali králíky, krůty, slepice, prase, kozy, ovce, psy a přechodně i kočku. Tato zvířata jsme neměli všechna najednou, ale i tak jsme si s nimi užili své.

Jelikož jsem před lety napsala povídku o životě se Smraďochem (neustále dostávám dotazy, zda opravdu nejde o mého přítele), rozhodla jsem se napsat i o mém druhém psíkovi jménem Hubert. Někdo by totiž mohl namítnout, že prvorozeného bílého slušně vychovaného a vycvičeného Maxíka mám raději než líného tlustého tmavšího povaleče Huberta. Jelikož bych...

Podle názvu se můžete mylně domnívat, že píši o svém příteli. Naštěstí, není to pravda. Můj přítel je z těch dvou samců, které mám doma, ten voňavější. Ráda bych napsala o svém pejskovi Maxovi.

Jak už bylo řečeno, jsme hrdými chovateli jihočeské drůbeže. Letos jsme však z důvodu atakování lasičkou trochu nedobrovolně snížili stavy na pouhé tři slepice již v úvodu. Musím však objektivně konstatovat, že díky snížené kvantitě se významně posílila kvalita a inteligence našich tří slepic je oproti těm předchozím výrazně vyšší.

Jako mnoho obyvatel malého města chováme i my domácí zvířata. Kromě králíků máme i drůbež. Její počet je lehce kuriózní a mnoho lidí zaskočí. Chováme totiž přesně čtyři slepice. K tomu, abyste věděli, jak takový chov vypadá, je nutné rozebrat si psychologii těchto podivuhodných tvorů. Většinu lidí by totiž nejspíš ani nenapadlo, že jednotlivé...

Na začátku července jsem se vydala za kulturou až do Českého Krumlova. Nejela jsem ovšem sama, ale s mamkou a její známou. Kdybychom tenkrát věděly, co zažijeme, jistě bychom se na cestu vydaly s úplně jinými pocity.