Nemyslete si, že jsem kulturní barbar. Ráda jsem chodívala do divadla. Pravda, obvykle mi lístek někdo daroval, ale to nic neměnilo na tom, že mě to potěšilo.

Během našeho chudého dvoutýdenního experimentu jsme museli promyslet co jíst, pít a jak na tom ušetřit. Níže se s vámi podělím o to, co jsme jedli a jak jsme (ne)živořili.

Čas od času nás s přítelem napadne nějaký ten experiment ohledně životního stylu. Jednou to bylo v rámci půstu, kdy jsme 3 dny prakticky hladověli a později se dobrovolně spánkově deprivovali.

Už se vám někdy stalo, že vám ráno zazvonil budík, jakž takž jste vstali, dali si kafe a nejradši si zalezli zpátky do teplé postele? Nám se to s přítelem stává docela často. Když jsme tedy měli jeden den v týdnu volno, rozhodli jsme se, že to uděláme, abychom zažili ten skvělý pocit, že můžeme spát dál.

Koho by nezajímal smysl života? Asi každý z nás se touto otázkou v některé fázi svého života zabýval. Také ve škole jsme toto téma řešili. Jedna spolužačka zkonstatovala, že pro někoho je smyslem života najít lék proti rakovině a pro jiného být dobrou mámou. Tenkrát mě napadlo, že kdybychom měli všichni krásné dětství a kvalitní základy, tak by...

Abych vám nejprve osvětlila, jak jsem byla zvyklá slavit jako dítě. Ten šťastný, který měl buď svátek nebo narozeniny byl poctěn tím, že měl buď slavnostní oběd (většinou doma), nebo chlebíčky a různé drobné pochutiny v rámci oslavy.

Čas od času máme s přítelem zhůvěřilé nápady. Rádi se mučíme saunou, bezmasými pátky a otužováním se v ledové kádi na terase, abychom si posléze mohli užívat příjemných teplot a přemíry masa.

Dnešní téma bude možná pro někoho nezáživné, ale podle mě je důležité na to poukázat, obzvláště dnes, v Den Země. Nejsem sice žádný eko-bio maniak, ani odborník přes odpady, ale domnívám se, že člověk by se měl o místo, kde žije starat. Ať už jde o vlastní tělo, dům, zahradu nebo v širším měřítku planetu.

"Děti nepatří do kavárny, jsou-li však již v kavárně, musí se slušně chovat. Nechovají-li se slušně, nemohou za to děti, ale rodiče, kteří je řádně nevychovali. Nevychovaní rodiče nepatří do kavárny."

Kdysi mi moje paní učitelka na 2. stupni základní školy dala kartičku s jediným slovem - NEOČEKÁVAT. Sama pro sebe si jí nadepsala, aby si tak často připomínala, jak pošetilé je čekat něco víc. Zjevně ze mě vycítila má velká (a jak se později i ukázalo) zcela zbytečná životní očekávání.