Běhání

Už jsem zde na blogu něco málo napsala o tom, že sport celoživotně stál na okraji mého zájmu (s výjimkou několika přechodných pokusů). Bylo mi totiž odjakživa jasné, že pohybový talent nemám téměř žádný a díky tomu, že genům vděčím za konfekční postavu i bez většího úsilí mě to nemotivovalo k tomu dělat něco, co mi nešlo, a tudíž ani nebavilo.

Má cesta k běhání tedy byla skutečně dlouhá a nečekaná. Podobně nečekaná, jako když jsem se ve 27 letech poprvé od školních let postavila na lyže. V okolí se tomu někdo i vysmál. To je asi jedna z věcí, která ostatní odrazuje od toho, něco zkoušet, takže se v okolí nikomu neposmívejte!

K tomu bych udělala malou odbočku: buď se smějí ti, kteří sami nic nedělají, tak vás radši shazují, od těch rychle pryč. Pak jsou tací, kteří naposledy hráli vybíjenou na základce, ale sami se považují za olympioniky a zahrnou vás spoustou rad (doporučuji se nehádat) a třetí kategorii tvoří už skutečně dobří sportovci, kterým jsou vaše pokusy k smíchu, protože už zapomněli, že každý nějak začínal.

Tehdy mi zase někdo jiný (a o dost moudřejší) řekl, že na tom nic směšného není, protože začít s lyžováním můžu v jakémkoli věku. Vzpomněla jsem si na to a řekla si, proč tedy skoro ve 37 letech nezačít běhat?

Proč ne, k tomu mě napadala spousta důvodů. Zrovna týden před mým prvním vážným běžeckým počinem jsem byla v Třinci u kamarádky. Její děti se mnou každou chvíli chtěly závodit v běhání. Smutné bylo, že jsem je ani nemusela nechávat vyhrát. Malé děti jsou lepší sprinteři, než by jeden čekal!

Jak mě to tedy napadlo? Doprovázela jsem přítele s jeho synem do Karlových Varů na půlmaraton. Jestli si myslíte, že fanouškovská atmosféra mě pohltila natolik, že jsem z toho začala běhat taky, jste na omylu. Zásluhu na tom nemá ani vidina pocitu, že někde poběžím jako hrdinka a někdo jiný bude fandit mě, a dokonce ani to, že přítel trénoval, mluvil o tom a viděla jsem, jak mu to prospívá.

Za své běžecké prozření vděčím jedné konkrétní paní, kterou jsem viděla běžet na půlmaratonu. Škoda, že nevím, pod jakým číslem závodila, abych jí mohla najít a poděkovat. Nemá ani tušení, jak ovlivnila můj život. Této paní bylo totiž přes 60 let a byla tak korpulentní, že jí při běhu faldy prakticky mlaskaly o sebe. Neběžela sice nijak rychle, zato však vytrvale! To byl ten moment, kdy mi došlo, že lidé, kteří běhají jsou úplně obyčejní dokonce i nesportovně vypadající jedinci. Nebyli to ti kůží potažení kostrouni bez tuku, které běžně vídám běhat kolem Slavie a závodit v televizi. Klidně to může být i někdo jako jsem já!

Zkoušejte v životě začínat s věcmi, o kterých si myslíte, že na ně nemáte jen proto, že v rodině nebo ve vašem okolí se tomu nikdo nevěnoval nebo na to nemáte vlohy. Neporovnávejte se hned s těmi nejlepšími.

Uvedu vám příklad: v dětství a mládí jsem hrála na housle. Můžu vám říct, že je to opravdu těžký hudební nástroj, ale to neznamená, že lidé, kteří tvrdí, že mají hudební hluch a ne sluch nejsou schopní naučit se na něco hrát. Však taky hned nemusíte hrát 1. housle v orchestru, ale jen tak pro radost akordy na kytaru u táboráku nebo si s dětmi zapískat na zobcovou flétnu.

Na profesionální úroveň musíte mít mimo jiné talent, ale hodně věcí je otázkou cviku, pokud je chcete dělat pro radost.

Když se vrátím ke školním létům, tak některou povinnou četbu jsem ocenila podobně jako běh také až v dospělosti. Když si vzpomenu, jak jsem se plácala někde vzadu při osmistovkách, nikdy by mě nenapadlo, že mě tohle bude jednou bavit.

Když jsem to zvládla já, zvládne to totiž každý. Ano, dokonce i vy!