Sport

Chvíli jsem zvažovala, zda tento příběh (dá-li se to tak nazvat) pojmenuji lenost nebo spíš sport. Švédské stoly jsou totiž mému tělu daleko blíže než švédské bedny. Sport u mě spadá (stejně jako mnoho jiných věcí) do oblastí, které mě ale vůbec nezajímají. A trošku mě to i štve. Ale zase ne natolik, abych se hbitě vymrštila z gauče a šla to okamžitě napravit. Při této aktivitě totiž vypadám jako pomatený nekompaktní opilec, připomínající nemotorné štěně lapající po míčku.

Začalo to údajně už v kočárku. Když ostatní batolata mocně vystrkovala svá bříška z golfek a chtěla již chodit sama, já v klidu seděla a nechala se vozit. Asi jsem tušila, že se v blízké budoucnosti nachodím dost. Rodiče mi to totiž vynahradili každé léto na Šumavě, kde jsem musela nachodit desítky kilometrů. Statečně jsem šmatlala nožičkami po horských túrách.

Pamatuji si obzvlášť jednu túru, kdy jsem byla na prvním stupni základní školy a ušla 30 km. Táta nás ponejprve motivoval s úsměvem a skoro i s písní na rtech k dalším a dalším krokům. Po každém kilometru už se ale smál méně, mluvil méně, na několik kilometrů se dokonce i odmlčel a po 25 km už jen nadával. K večeři nám uvařil ovocné knedlíky, které nám nandal zvlášť, protože se těsto od ovoce naprosto rozvařilo a vodu z toho nám dal za odměnu vypít.  Z dětství si ještě pamatuji, jak se mnou maminka chodila na cvičení rodičů s dětmi a na mé časté lezení po stromech.

V dobách svých studií jsem měla takový roční záchvat, kdy jsem skákala přes švihadlo jako šílená, dělala kliky dámské i pánské, dřepy, jezdila na posilovacím kolečku a dělala sedy-lehy. Tenkrát jsem tak nějak cítila, že po tom věčném sezení nad učením pohyb potřebuji. Po roce jsem zhodnotila, že vypadám stejně jako předtím. Ve finále jsem toho jen víc unesla, nebolela mě záda a byla jsem taková pevnější.

Další pohybová aktivita, kterou jsem nějaký čas provozovala bylo plavání. Částečně mě k tomu dohnala bolest krční páteře. Chodit plavat jsem chodila s kamarádem, který hrál závodně vodní pólo, a zatímco on vypadal jako Kevin Costner ve filmu Vodní svět, já jsem připomínala spíš pasažéra Titanicu. Byla jsem ale statečná a prsa s vydechováním do vody a znak jsem plavala do vyčerpání (což nebylo zase tak dlouho). Za odměnu jsme to s kamarádem šli zapít.

Jóga. To byl další pokus o pohybovou aktivitu, navíc s duchovním rozměrem. Také mi to intenzivně vydrželo něco přes rok. Ráno jsem začala pozdravem slunci, přes den jsem si dala dynamickou jógu a po večerním pozdravu měsíci jsem zaspala do práce. Uznala jsem, že nic se nemá přehánět a časem jsem zkusila pilates, anebo ještě lépe - vůbec nic.

Celkem jsem se překonala, když jsem se ve věku 27 let postavila na lyže. To bylo poprvé od dob lyžařského výcviku. Docela mě to i bavilo, ale dál, než na červenou sjezdovku jsem to nedotáhla. Vzpomněla jsem si na jednu spolužačku z vedlejší třídy, která při lyžování připomínala pacienta po mrtvici. S touto vidinou jsem se odebrala ke konzumaci Bombardina.

Jak jsem na tom se sportem dnes? Každý den (nebo šestkrát týdně, někdy si totiž po noční dovolím jen odpočívat) dělám 50 dámských kliků (vkuse). To abych nemusela nosit podprsenku. Kromě venčení pejsků a pěší chůze nepociťuji žádnou nutkavou touhu po atletických výkonech. Co ale miluji je den v Aquapalace. Křepčím tam víc než děti, lítám nahoru po schodech a čekám ve frontě, abych se mohla vrhnout dolů z tobogánu. Adrenalin ze mě stříká a co je to únava v tu chvíli vůbec netuším.

Když vidím svého pejska Maxíka, jak šťastně vypadá, když běhá a jakou má radost z pohybu, částečně mu to závidím a částečně to nechápu. Jsem zkrátka takový ležérní typ. Ráda si sednu a ještě raději lehnu. A také z toho mám velikou radost!