Půlmaraton ve Varech

Občas se divím, kam přítel na tyhle nápady chodí. Tentokrát ho ale do půlmaratonu uvrtali jeho syn, který běžel s ním a kamarád Dřívkáč, který běžel den poté v Německu.

Trochu jsem měla obavu, když přítel týden předtím absolvoval alkoholový výplach celého organismu v Třinci a ještě týden předtím sraz se spolužáky. Den před odjezdem do Varů si dal smažák s hranolkami a v ten den bohatou hotelovou snídani včetně vajec. Běhu sice vůbec nerozumím, ale předpokládala jsem, že příprava půlmaratonců vypadá jinak.

Bezprostřední příprava ten den připomínala mě po opravdu hrozné noční šichtě. Oba se se mnou sice šli projít po kolonádě za Pupp k zenové zahradě, ale vypadali otráveně asi jako já, když mi někdo dá domácí úkol z matematiky navíc, a to ještě v pátek odpoledne. Poté až do závodu, který začínal v 18 hod svorně leželi na pokoji a rvali do sebe vše sladké.

Na start cukrem nabuzení spíše odhopkali, než došli a pak začal běh. Co vám k tomu více napsat? Prostě běželi, někteří se potáceli, jiní i zvraceli, někdo byl rád, že vůbec došel. U přítele ani jeho syna během sportovního výkonu nedošlo k úniku nežádoucích tekutin z žádných tělesných otvorů (možná až na pár slz). Byli jsme na ně se zbytkem rodiny náležitě pyšní, když doběhli.

Kolegyně mi poradila, že mám přítele vítat v cíli se skleničkou v ruce. Představila jsem si jak tam stojím v bikinách se šampaňským a deštníkem. Místo toho jsem si vzala bundu navíc a tašku věcí podle vlastního úsudku. Ze všeho si vybral Brufen, mikinu a banán (alkohol netřeba). Na pokoji si půlmaratonci dali rohlíky se slaninou a goudou, přítel dokonce ve vaně. Poté šel spát s medailí na krku. Z Varů s ní i odjel, ukázal jí našemu psovi, kocourovi a nakonec s ní šel i venčit. Během toho jsem ho musela různě nafotit.

Musím vám ještě popsat co se stalo během několika hodin před závodem. Spolužák synova přítele se na půlmaraton taktéž přihlásil. Spolužák studuje VŠ, takže by vás mohlo napadnout, že není úplný pitomec. Omyl. Pitomec je to přímo ukázkový. Na závod nestíhal dorazit, takže jsme mu museli vyzvednout číslo. Pak volal, že si doma zapomněl běžecké boty (!). Poté volal rovnou několikrát, kde si je má koupit, kde má zaparkovat a kde je vůbec start. 4 minuty před startem se mu snažil přítelův syn připevnit číslo po několika infarktových minutách, kdy se snažil spolužáka vůbec najít. Půlmaraton kupodivu dokončil v dobrém čase. Jestli pro ostatní bylo výzvou uspět v závodu, pro mě to bylo uspět v záchvatu. Asi nikdy jsem necítila takovou touhu dát pár facek někomu, koho jsem v životě ani neviděla, ale udržela jsem se.

Tak si myslím, že jsme ten půlmaraton nakonec všichni celkem zvládli.