Ve dvou se to lépe táhne

Srovnání single života a života v páru není zase tak složité. Čím je člověk starší, tím bych řekla, že je těžší být sám. S věkem přichází zodpovědnost, starosti a bohužel i nemoci. Potom je fajn mít rameno, o které se člověk může opřít (i když v něm někdo má artrózu). A když se děje něco krásného, je skvělé sdílet to s někým blízkým a radovat se společně.

V pubertě holky řešily: "Už jsme spolu 5 týdnů... už jsme spolu 7 měsíců!", apod. Kdo měl tenkrát kluka, jako by měl vyšší hodnotu. Díky tomu, že nám opačné pohlaví věnovalo svou pozornost, vypadaly jsme jako holky víc žádoucí, zajímavé a oblíbené. Přitom ty méně hezké a chytré měly kluka většinou jako první.

Jedna moje kamarádka, která byla s přítelem několik let a nakonec se rozešli, byla ze své osamělosti celá nešťastná. Radila jsem jí, ať konečně pozornost a čas věnuje sama sobě a neupíná se hned na někoho dalšího. Tím jsem jí ale moc neutěšila. Někdo si na samotu holt nezvyká snadno.

V mládí se lidé dobře přizpůsobují a leccos vydrží. Postupem času seznamovací trh řídne, naše zvyky a rituály sílí a s někým vydržet je čím dál těžší. Už jenom to slovo - vydržet - zní jako čekání na zvonění při nepříjemném předmětu ve škole. Chce to najít si parťáka do života. Nejlépe partnera. Někdo se spokojí i se spřízněnou duší v podobě kamaráda/kamarádky jak lidského, tak zvířecího. Ve dvou se to totiž lépe táhne, ale než být s nějakým hňupem, je lepší být sám. Ačkoli i takový hňup vás na životní cestě může obrovsky posunout v rozpoznání toho, co nechcete.

Jasno mi v tom udělal můj přítel, když prohlásil: "Já jsem tak rád, že mě máš..."