Stěhování

Usychá vám zahrádka a nutně potřebujete, aby trochu sprchlo? Zjistěte si, kdy si kupuji nábytek nebo nejlépe, kdy se stěhuji úplně. Jestli totiž vždy něco provázelo mé stěhování, byl to déšť. Kromě šperků jsem vyznavačem minimalismu a spoustu věcí rozdávám, nebo je postupně vyhazuji. Při každém stěhování jsem ale byla velice překvapená, kolik že to mám krámů.

Když jsme si s přítelem zařizovali byt (nebo spíš pidibyteček s velkou terasou), nadšeně (jako vždy, když nevím, do čeho jdu) jsem vybírala nábytek. Kdo ho vynosí do čtvrtého patra bez výtahu jsem tolik neřešila. Naštěstí jsme před domem několikrát potkali naše ztepilé, silné a úžasné sousedy, kteří nám pomohli. Ne vždy se tak ale stalo a něco jsme si vynosili s přítelem sami.

No, vynosili... Přítel nosil a já se snažila neumřít na akutní nemoc z práce. Byla to totiž opravdu dřina. Rozmontovaná skříň byla těžká a měřila 220 cm na výšku. Vytočit se s jejími jednotlivými částmi na schodech bylo opravdové umění. Už jen desetkrát vyjít ta patra s prázdnýma rukama by byla námaha, natož se skříní, kterou kvůli schodům bylo nutno zvedat nad hlavu. Když jsme tedy v prvním patře potkali souseda, který bydlel pod námi, málem jsem mu samou radostí skočila do náruče. Bránilo mi jen slušné vychování a to, že už se mi klepaly paže a záda se mi rosila potem. Soused se sám nabídnul, že nám pomůže. Přítel, který také mlel z posledního, ale nechtěl to přiznat okamžitě odmítnul. Já, která jsem měla smrt v očích a ve tvářích cholesterolový purpur jsem na něj vrhla pohled plný zoufalství. Soused ho zachytil a znovu se tázal, zda nám může pomoci. Přítele, který pomoc tvrdošíjně odmítal jsem mlčky ignorovala a dveře od skříně (které byly nejtěžší) jsem sousedovi s díky předala. Mylně se domníval, že jdeme dolů. Když zjistil, že jdeme nahoru, poněkud znejistěl ale těžký náklad už držel a nezbývalo mu tedy nic jiného, než nám jej vynést nahoru. Škoda jen, že to byl poslední díl skříně.

Vynést tu těžkou almaru ještě nebylo to nejhorší. Montování skříně to byl skutečný zážitek. O mužích v emocích víme své. Ale o mužích v emocích při montování nábytku by se daly psát litanie. Jako správná žena jsem příteli dala do pravé ruky šroubovák, do levé ruky otevřené vychlazené pivo a držela ústa. Jestli něco mohu označit jako velkou neprozřetelnost, je to občas nakouknout na muže skládajícího nábytek a RADIT. V žádném případě na muže v emocích nemluvte, pokud nejste vyzvána a už vůbec mu neříkejte, že to má blbě. Nebo že jste si myslela, že je větší kutil, má obě ruce levé a to už si to můžete rovnou složit sama. Vůbec největší potupou je zavolat Frantu odvedle nebo si zaplatit na obyčejnou skříň řemeslníka. Současně s touto větou mu rovnou seberte kladivo z ruky a připravte si kufry.

Když si vezmu, jak je náš byt malý, překvapuje mě, kolik věcí a nábytku jsme byli schopní do něj nastěhovat a ani se u toho nepohádat. Zde bych ráda vyzdvihla sílu ticha a bikin, které se ve vhodnou chvíli vyplatí obléci bez ohledu na to, že slunko právě nesvítí.