Špíčky a párátka

To ráno začalo dramaticky. Přítel vstal jako vždy jako první a otevřel dveře do chodby. Kromě typického buldočího chrochtání, funění a prdění se ale už nic neozvalo. Žádné táhlé naštvané mňoukání, dožadování se masa, ba ani mazlení.

A je to tady, napadlo mě. V hlavě se mi zobrazil epilog: "Milovala ho tolik, jak jen žena může milovat kocoura. Dala mu svoje srdce, postel, čas a celou svojí výplatu."

Přítel hystericky zvolal: "Bobšino, kde je kocour?!", čímž mě vytrhnul z mrákot. V chodbě však nadále vládlo absolutní ticho. To zvedlo i mě, jinak po ránu apatickou zombie. Udělalo se mi špatně při představě, že náš kocour, kterému bude zanedlouho 14 let přišel o svůj 9. život.

Hledali jsme ho všude a volali na něj, ale v boudičce, kterou přes noc obývá se psem nebyl a jinde v chodbě také ne. Běžně se na jméno ozve nebo přijde, ale najednou nic. Zmatený pes se nám pletl pod nohy a nechápal, co se děje. Ani my ne.

Pár nocí předtím mě kocour podobně vyděsil, když jsem usínala. Ležela jsem na boku a ruce měla pod hlavou. Schoulil se ke mně a zničehonic mu nepřirozeně rychle klesla hlava. Ihned jsem se probrala, když propnul svojí přední pracku a zatlačil mě přímo doprostřed čela, asi proto, abych se vzpamatovala. Ulevilo se mi, že jen rychle usnul a stejně rychle zareagoval na moje probuzení.

Pointa toho rána byla mnohem prozaičtější. Kocour se odebral na místo, kam i císař pán chodí sám, tedy na svůj uzavřený záchůdek. Protože jde o činnost, při které si nepřeje být rušen, ignoroval nás. Nevím, zda se ulevilo víc jemu nebo nám, když konečně vylezl. Poté, co nám vynadal více než obvykle jsme se na něj vrhli a objímali ho, lhostejno, že byl ještě cítit exkrementy. Přezíravě si nás změřil, protáhnul si svoje špíčky a párátka a šel si konečně nerušeně lehnout.

Přítel však nenechal svůj ranní šok jen tak. Lomcoval kocourem se slovy: "Budeš tady s námi do třiceti, rozumíš?!"

Najednou nám jeho obvyklé ranní mňoukání, kterým nás někdy vzbudí vůbec nevadilo. Přítel zapnul kávovar jen tak ze zvyku. Jsou totiž věci, které člověka postaví na nohy ještě rychleji než ranní káva. To ráno to ale naštěstí ještě nebylo. To ráno šlo opravdu jen o ho…