Protiklady se přitahují...(?)

Nevím, kde se vzala fáma, že protiklady se přitahují. Nenapadají mě žádné důvody, proč by si měl abstinent rozumět s alkoholikem nebo idealista s materialistou? Protiklady poté, co se blíže poznají a nabaží prvotní fascinace z toho, že někdo je úplně jinej a úplně úžasnej než oni, zjistí, že to je sice pěkné, ale nedá se s ní/m žít.

Je to asi jako s extravagantní barevnou módní židličkou, která je naprosto originální a úžasná, ale za chvíli přijdete na to, že vám v bytě překáží, všude o ní zakopáváte a sedět se v ní dá jen chvíli, protože vás všude tlačí a když jí potřebujete nejvíc, ještě vás vyklopí na zem. Po tomto zjištění se v pohodě spokojíte se spolehlivou kvalitou za nízkou cenu z IKEA.

Jestli mě ohledně protikladů napadá případ, kdy tomu tak je, rozhodně je to v situaci, kdy máte velký hlad a někdo, kdo je již přecpaný má talíř plný dobrůtek. Vzájemnou přitažlivost mezi prázdným žaludkem a plným talířkem je tedy více než možná. U lidí je to trochu složitější.

Vzájemné doplňování, zapadnout do někoho jako puzzle (fyzicky i psychicky) a vnímat porozumění chce každý. To není ale protiklad jako takový. Na druhou stranu dva příliš stejní lidé si také mohou spíše vadit a zrcadlit si vzájemně své nejhorší vlastnosti. Holt, není to jednoduché. Protiklady se pravda přitahují, ale často spolu příliš dlouho nevydrží.

Vzpomínám si na jeden inzerát, kde stálo něco ve smyslu: "Ošklivý, zlý, hloupý a chudý muž hledá partnerku přesně opačných kvalit." No, zajímalo by mě, kolik žen se na tohle chytlo. Rozhodně se ale pánovi nedala upřít sebekritika a (snad i) smysl pro humor.