Proč už nechodím do divadla

Nemyslete si, že jsem kulturní barbar. Ráda jsem chodívala do divadla. Pravda, obvykle mi lístek někdo daroval, ale to nic neměnilo na tom, že mě to potěšilo.

Nevím, čím to je, ale z představení si ani tak nepamatuji herce, děj, dokonce ani divadlo. Nejvíce ze všeho si pamatuji, co mě tam uvedlo v úžas (někdy i v úzkost). Škoda jen, že představení samotné to nebylo.

Dávno tomu je, kdy jsme s mámou jezdívaly do Prahy na odpolední přestavení. Jednou si vedle nás sedli tak neuvěřitelně smradlaví lidé, že jsem měla dojem, že se tam omylem zatoulali z Hlavního nádraží. Dědek s babkou nejspíš ještě naposledy chtěli provětrat oděvy nachystané do truhly a rozhodli se s nimi udělat parádu až v Karlíně. Z hadrů jim kromě prašiviny létali snad i moli.

Na Velikonoce nám zase jiné představení na poslední chvíli zrušili. Já jela z Pardubic a máma z Tábora. Dozvěděly jsme se to až na místě v Praze. Pořadatel nechtěl vracet vstupné, tak nám chvíli něco vyprávěl a zpíval sám.

Od té doby uplynulo již mnoho času. Pak jsem ovšem dostala krátce před covidem lístky. Termín představení se přesouval, ale nakonec jsme se dočkali. V divadle ovšem byly tak malé sedačky, že jsme s přítelem coby naprosto konfekční lidé překvapivě zažívali muka. Úzké tvrdé sklápěcí sedačky se na víc než 2 hodiny staly mučicím nástrojem, kvůli kterému se do daného divadla již nevrátím. Nejspíš je to původně dětské divadlo.

Po čase jsem se osmělila a vyrazila sama od sebe na poměrně drahé představení. Tím jsem si bezděčně přivodila zážitky největší. S přítelem za námi seděla rodina cizinců s neuvěřitelně nevychovanými třemi dětmi. Po celou dobu představení nám velice bolestivě a vytrvale kopali zespodu do sedaček. Naprostá laxnost jejich matky v burce byla pobuřující. Opakovaně jsem se na ně otáčela s opravdu odporným výrazem v očích. Nebylo to nic platné. Měla jsem pocit, že kdyby jedno z dětí nalepilo mému příteli žvýkačku doprostřed pleši, jednalo by se jen o malé zpestření představení a všichni by mu zatleskali. Další velice nesoudní rodiče si sedli řadu před nás, přičemž měli v náručí malého kojence. Ten neustále řval natolik, že rodiče velice naštvaní odešli předčasně. Nenapadlo mě, že se z představení nevrátím povznesená, ale za několik tisíc seřvaná a nakopaná od běsnících démonů s dětskými tvářičkami. Doufám, že to svým rodičům vynahradí doma. Ta hrůza, že od těch smradů ze všech stran není úniku je ve mě dodnes.

Poslední představení bylo opět dárek a bylo krásné. Jen jsem vypozorovala, že čím později někdo přijde, tím více lidí zvedne, nejlépe celou řadu, protože sedí až na konci. Ti samí ohleduplní lidé přes vás lezou, protože se běží jako první o přestávce občerstvit a poté přes vás ta samá skupina lidí jde na poslední chvíli, aby se na konci přestávky opět usadila. Když šli potřetí, měla jsem chuť shazovat je z balkónu. Kabelku bych měla jako štít. Ti, kteří podobně jako my s přítelem vydržíme hodinu až dvě nejíst, nepít, nekakat i nečůrat jsme seděli poslušně dál a byli nuceni (spíš ničeni) poslouchat rozhovory ostatních diváků. Všimla jsem si, že čím větší hlouposti někdo říkal, tím byl hlasitější. Připomnělo mi to základku, kdy se neposední žáčci rozutečou a zvonek je marně svolává. Asi to bylo i tím, že někdo z tašky vytáhnul termosku se svačinou. Bezděčně jsem sáhla po domácích úkolech, než mi došlo, že ty už několik let nemám (alespoň ne na známky).

Hodně lidí neví, jak se do divadla obléci a už vůbec, jak se tam mají chovat. Na druhou stranu již neodsuzuji ty, kteří tam usnou, protože považte, pěkně to zaříznout někde v teple a v pohodlí, za to si možná připlatit i stojí.

Ideální je jít do kina. Do kina už totiž skoro nikdo nechodí a lidé se tam chovají ve finále slušněji než v divadle. Sedačky jsou široké čisté a pohodlné na rozdíl od vystydlých a zatuchlých divadel. Pauza tam není a nevalí se přes vás lavina bezohledných opozdilců. Zvuk je tak nahlas, že vás neustále budí, takže alespoň víte, na co jste přišli. Děti si jdou na dětské představení a důchodci do divadla.

Přesto do budoucna dárky v podobě lístků do divadla neodmítám. Jít za kulturou do džungle smradů, smraďochů a opozdilců pro mě i nadále zůstává velkou výzvou.