Práce

Většina z nás musí chodit do práce, pokud si chceme udržet nějaký ten životní standard pro nás a naše rodiny. Jak se říká, jedna z největších závislostí je na výplatě. Mám určitý finanční polštář, ale kdyby mi každý měsíc na účtu nepřistála jistá částka, časem by to zásadně ovlivnilo můj život.
V článku Zaměstnanci roku sice s nadhledem, ale bohužel pravdivě popisuji, jaké typy lidí můžeme v práci potkat. Někdy je až smutné, že to nejvíc stresující není práce samotná, ale ti, se kterými se v ní setkáváme. Můžeme to brát jako příležitost k osobnímu rozvoji a výzvu, jak se naučit vyjít téměř s každým. Pokud však máte pocit, že to je již nad vaše síly, což je dříve či později (podle mě) zcela běžné a normální, zkuste si přečíst např. články: Asertivita a hranice, Konflikty, Pomluvy, Negativita, Protekce, Chytrolíni nebo Milosrdné lži.
Jedna kolegyně mi řekla, že jsem naivní a kdy už se z toho konečně vyléčím a pochopím, že lidi chodí do práce kvůli penězům. Také tam pochopitelně chodím kvůli penězům a párkrát jsem se skutečně zamýšlela nad tím, zda bych do ní chodila, kdybych z finančních důvodů nemusela. Z lásky k oboru asi ano, i když bych si rozhodně upravila pracovní dobu a neměla noční směny nebo víkendy.
Také by záleželo na tom, jestli bych nemusela do práce, protože jsem vyhrála ve sportce, tudíž si můžu dělat co chci. To bych nejspíš jezdila obytným karavanem po světě a psala o tom nebo bych se v něčem vzdělávala. Pokud by mě měl někdo živit (stát, manžel nebo jiný sponzor), raději bych šla pracovat než zahnívat doma a být na někom existenčně závislá.
Když už jsem se ale rozhodla pracovat, snažím se k tomu přistupovat, jak nejlépe umím a dělat takovou práci, která mě co nejvíce baví. Však jí nedělám z donucení a když bych tam byla více nespokojená než spokojená, byla bych už dávno jinde. Samozřejmě si také postěžuji nebo zanadávám, když jsou některé dny nebo noci těžké, ale nic to nemění na tom, že jsem ráda, že mám tu možnost pracovat a měla jsem podporu, abych se mohla vzdělávat v odvětví, o které mám zájem.
Co bych dělala, kdybych byla doma a nepracovala? Bavilo by mě to asi tak 2 týdny a pak bych se začala dost nudit a hloupnout. Nikoli nečinností, protože člověk by si určité rozptýlení našel (také podle finančních možností), ale stereotypem, kterému bych se asi neubránila i po přečtení všech knih a sledování všech filmů a seriálů. Pokud bych neměla pocit, že něčím nepřispívám, nedělám něco užitečného nebo prospěšného, nedávalo by mi to smysl a ubíjelo by mě to nicnedělání. Domácí práce by mi v tu ránu jako práce ani moc nepřipadaly a spíš bych byla ráda, že mám vůbec co dělat. Tak to měl přítel v coroně. Přestože si stanovil režim, kdy každý den vstal, šel venčit, uklidil, nakoupil, zacvičil si a pracoval, byl nakonec rád, že mohl opět začít pracovat naplno, a že se z toho nezbláznil.
Samozřejmě někdo má zaměstnání jako únik před zlou ženou, zlobivými dětmi nebo prázdným osobním životem. Ideální je mít obě roviny, jak osobní, tak pracovní v rovnováze, anebo v horším případě se těšit alespoň na jedno z toho. Jedno do druhého by do sebe nemělo příliš zasahovat, aby si člověk fyzicky i psychicky co nejvíce odpočinul.
Občas si někdo stěžuje na svoje zaměstnání, jak je to děsné, má zlého šéfa, lemply podřízené a kolegy, kteří také za nic nestojí. Je pár šťastných, kteří mají své povolání jako poslání nebo jako koníčka. Nu, ráda bych někoho takového potkala a zjistila, cože to vlastně dělá.
Největší práce pro mě je někoho donutit k tomu, aby dělal to, co má. Někdy mám chuť jít a udělat to za dotyčnou osobu, ale je mi jasné, že pak už bych to mohla dělat pořád.
Ať je to jak chce, kontakt s ostatními lidmi je pro většinu z nás důležitý, ačkoli to často obnáší nutnost vystoupit z naší komfortní zóny. Z hodně lidí, kteří by byli dlouho doma by se rázem stali podivní podivíni a ve společnosti by časem ani nedokázali žít. Když přítel na 3 dny odjel a já byla doma sama s péči o sebe jsem to rozhodně nepřeháněla a zkulturnila jsem sebe a náš domov až před jeho příjezdem.
Na druhé straně někteří osvícenci, kteří jsou již na vysoké duchovní úrovni kontakt s lidmi již nemají, protože jsou již přes vztahy a různé jiné zkušenosti natolik vyvinutí, že ho již nepotřebují. To se ale většinové populace netýká.
Bohatý je pro mě ten, kdo si bez ohledu na to kolik vydělá vystačí s tím, co má a nenechá se zotročit nikým a ničím, anebo pracuje, protože chce, a ne protože musí, čímž pádem je naprostým pánem svého času, peněz a života.