O vojně a jiné zvířeně

Asi se divíte, co bych vám tak já mohla vyprávět o vojně. Zkušenosti s ní nemám, ale můj přítel má odsud různé zážitky a historky. Když ho dnes vidím pohybovat se v naší kuchyni, chápu, že jedny z nejsilnějších dojmů z vojny musel nabýt právě zde - v kuchyni. Působí v ní totiž asi jako já u ponku v dílně (tedy zcela nepatřičně). Jen on vám může předvést, jak se dá z 30 kg brambor udělat 6 kg kroket nebo téměř vykrvácet z očí při loupání cibule.

Také mi kdysi prozradil, že si na vojně zlomil kotník. Páni, to ale musela být vojna! Žádný Tachov nebo Stříbro jako za socialismu, o kterém mi otec vyprávěl s jistou hrůzou v oku ještě desítky let poté. Táta byl po léta zhrozen z toho, že mu k jídlu vytrvale dávali opět ta příšerná kolínka (jeho odpor k této těstovině se přenesl geneticky i na mě) nebo atomkaše. V Litoměřicích nedávali kolena, ale v divokých devadesátkách lámali neposlušným vojákům rovnou kotníky!

Zápletka s kotníkem nakonec dosáhla bizarnějších rozměrů, než jsem čekala. Přítel si nechtěl ušpinit batoh, takže se svými tehdejšími 65 kg skočil s 20 kg plnou polní a samopalem v ruce z korby náklaďáku. Takové hrdinství v boji s nečistotou se hned tak nevidí. Stal se tím pádem velitelem roty dlouhodobě nemocných. Předtím měl přitom lukrativní místo písaře.

Přítel ale nebyl vždy jen hodný chlapec posedlý hygienou (dokonce na vojně marodil i s mononukleózou, protože mu někdo údajně sáhnul na čutoru). Ano, dokonce i do vězení se dostal. A to, když ho zavřeli za to, že drze tvrdil, že nepije v knihovně rum, který měl sice přímo před sebou, ale láhev byla již prázdná. Ráno v 6:30 tam vlítla jeho 150 cm vysoká nadřízená – nevoják. Okamžitě ho museli propustit, protože nebyl, kdo by napsal jídeláky všemi deseti. A jídlo, považte, není žádná legrace (tím spíše ne na vojně).

Oddělení dlouhodobě nemocných skýtalo různé výhody. Přítel byl jako velitel naprosto bezkonkurenční. Za lančmít a paštiku propouštěl na víkend půlku mužstva a se zbylou půlkou předstíral plný stav. Vojáci kreativně přelézali balkóny (i se zasádrovanými končetinami!) a ulehali do postelí svých spolubojovníků předstírajíc spánek. Nechápu, proč se odtamtud všichni tolik hrnuli, když se jednalo o Vojenský rehabilitační ústav ve Slapech nad Vltavou.

Konec vojny zastihl přítele prožívajíc smutek, neboť až s jeho odchodem otevřeli na Slapech nový minigolf. Asi již tušil, že po vojně si dlouho takovou legraci zadarmo neužije. Nebyla to ale tak docela pravda, protože zanedlouho se stal otcem a začala se psát zase úplně jiná kapitola jeho života.