Nimrod

Můj otec je myslivec. A ne jen tak ledajaký. Je totiž vášnivý nimrod. Od raného dětství jsem jeho myslivecký koníček vnímala všemi smysly. Kdo někdy cítil výpary z vyvařené srnčí hlavy o tom ví své.

Kam až moje paměť sahá tátova vášeň pro lov dosahovala velkých rozměrů. Dokonce až takových, že si flintu ukládal do postele nebo na gauč do peřin. Ne snad, že by k ní měl až tak blízký vztah, ale bál se, aby se jí něco nestalo. Dalším důvodem bylo možná i to, že se bál, aby se něco nestalo nám - dětem, ale jelikož měl náboje někde zamčené, strach měl více o zbraň samotnou.

Bohužel, jednoho dne se něco přihodilo. Táta poznal, že flinta neleží úplně ve stejné poloze, jak ji v peřinách zanechal. Nesnesl představu, že by se k ní někdo přiblížil s upocenýma nebo ještě hůř - upatlanýma rukama a nedejbože se jí dotknul. Jeho lítý hněv se změnil v běsnění a zuřivě na mě udeřil (zatím jen verbálně), co jsem to s jeho milovanou zbraní prováděla.

Já jsem samozřejmě nevěděla o čem je řeč, ale byla jsem doma jen já a navíc jsem byla nejmladší, takže bylo jasné, kdo za to může. Poté, co jsem mocně odporovala, zavolal táta mámě do práce a tázal se jí, zda něco s flintou neprováděla ona. Taktéž se k ničemu neměla. Ještě zbývala sestra, ale byla (nejspíš) ve škole. Otec opět vlítnul do pokoje a řval na mě, že lžu!

Zde bych ráda podotkla, že tehdy můj otec-nimrod pracoval jako vyšetřovatel u státní policie, takže lež rozpoznal pokud vás napadla byť jen v myšlenkách. Zbraně mě celoživotně spíše odpuzují a nemám chuť si s nimi hrát ani dnes, když jsem již dospělá. Má dětská zvídavost vyvrcholila ve dvou letech, kdy jsem se vyválela se škopkem plným povidel v čerstvě povlečených peřinách. Od té doby jsem věděla, že postel není na hraní (jak je to doopravdy jsem pochopila až časem). Všechny indicie tedy vedly k tomu, že viníkem nejsem. Taťoucha to nicméně nepřesvědčilo.

Máma přišla z práce a našla mě doma ubrečenou, seřvanou a ukřivděnou. Neochotně tedy přiznala, že to byla ona (!), kdo dal flintu na stranu, protože něco uklízela. Taťouch mi pak přišel oznámit, že by se mi máma měla omluvit a koupit mi čokoládu. Nu, na obé dosud čekám.

Táta vaření srnčích hlav prováděl obvykle v kuchyni, přestože to měl zakázané. Smrad byl totiž (ne)bezpečně cítit ještě druhý den poté a vyvětralo by se málo toho tepla, které v domě bylo. Můj dětský žaludek se ze smradu obracel a mít v domě tapety, jistě by se kroutily i ty. Vědom si těchto vedlejších účinků, vzal si táta tajně dovolenou a hlavy doma vařil beze svědků.

Jeho skryté činy však byly jednoho dne odhaleny. Máma se v polední pauze šla domů neohlášeně, a tudíž nečekaně převléci na firemní akci a velice ji překvapilo, když našla manžela doma v oblaku srnčího smradu. Jindy si táta tajně přibil hřebíčky na své trofeje v obýváku a v jídelně a posléze paroháče pověsil, kde to jen šlo.

Další jeho specialitou bylo to, že již od dětství zkoušel mé věštecké schopnosti. Jelikož je pevně přesvědčen o síle ženské intuice, ptal se mě, kolik toho kterou sezónu uloví. Musím uznat, že v naprosté většině jsem to předpověděla správně.

Ano, je krásné mít nějakého koníčka, ale hlavně tím neuduste svojí rodinu. Lovu zdar!