Kopie z Můj první závod

Můj první závod (ženský běh na 5 km) byl směsicí různých pocitů. Když nás nahnali na dráhu do sektorů, připadala jsem si jako ve stádu zpocených smrdutých ovcí, které zanedlouho vypustí, aby povinně klusaly.

Než se tak stalo všude jsem zaznamenala množství nafintěných pipin, které si dělaly selfíčka na instáč. Došlo mi, že už jsem opravdu jiná generace (v překladu stará).

Po chvilkovém dojetí z poslechu státní hymny při startu jsem vyběhla. Už po 700 metrech první závodnice přestaly běžet, protože se jejich fýzis začaly vzpěčovat (to už si na instáč nedaly) a překážely ostatním.

Běžecká trať byla místy úzká pro tolik žen a bylo nepohodlné strkat se a vyhýbat. Občas nějaký fanoušek vykřiknul něco povzbudivého a neuvěřitelného, třeba jako: "Jo holky, sluší vám to!" Sama jsem měla barvu cholesterolového purpuru a rozhlížela se, koho tím myslí.

Do cíle jsem doběhla po 33 minutách a 49 vteřinách, což nebylo nijak zvlášť dobré ani špatné (tempo 6:45). Hlavní ovšem bylo, že už to bylo za mnou.

Mladé dobrovolnice věšely medaile na krk těm, které dosáhly cíle. Byl tam jediný muž, který je také uděloval. Směle jsem k němu přistoupila, ale chtěl mi jí vrazit do ruky. Přesto jsem vítězně svěsila hlavu (jde to vůbec?) s němým pokynem o zavěšení (poprvé jsem tak před několika tisíci lidmi přiznala podbradek). Nasadil mi jí opačně s hlasitým plesknutím o můj dekolt. Připomnělo mi to, proč je vždy v obchodech u mužů za kasou volno a u žen dlouhá fronta. Takto obtěžkána s výherní petkou minerální vody navrch jsem skočila na metro a jela vyvenčit našeho buldočka. Tím bylo po slávě.

Těšila jsem se, že získáním své první medaile v životě se něco změní. Do té doby jsem obdržela "jen" diplomy za hru na housle. Asi vás nepřekvapí, že se nezměnilo vůbec nic. Víc než medaile pro mě znamenají všechny ty tréninky, díky kterým jsem se závodu vůbec mohla zúčastnit. Běhala jsem metodou Kaizen – tedy krůček po krůčku pomalým, ale setrvalým zlepšováním. V jedné medaili se nezhmotnila všechna ta námaha. Ta se objevila jen na mých lýtkách a VO2 max.

Medaili jsem doma položila na stůl. Kocour si k ní automaticky přisednul a tvářil se, že je jeho. Psovi to bylo jedno. Byl šťastný, že mě vidí. Pro něj jsem šampionem každý den ať už se vracím ze závodu nebo s vyneseným košem.