Naval kachnu, bambulo!
Také se vám často stává, že se do zaměstnání těšíte nejvíc na oběd? Samozřejmě mimo své úžasné kolegy, klienty a práci samotnou. Jelikož jsem měla týden, kdy jsem měla volný jen jeden den a to ještě po dvou nočních, těšila jsem se až bude za mnou. Sloužila jsem i o víkendu a vidina věcí příštích mě příliš neuspokojovala. Pak se ale něco stalo. V pátek jsem zachytila nadmíru pozitivní informaci. V sobotu bude kachna!
Nazítří jsem úderem dvanácté dychtivě přikvačila do jídelny. Stalo se ovšem cosi neočekávaného. Zákeřně mi bylo podhozeno čevabčiči. Nikdy jsem ho moc nemusela, protože mi již od dětství připomínalo hovínka. Nelenila jsem a směrovala svůj dotaz na kuchaře, kteří mi sdělili, že kachna sice bude, ale až v neděli. Naděje mi tedy zhasla jen na chvilku a mezi syrovou cibulí a hořčicí jsem byla myšlenkami již u kachny a točeného nealko piva.
Na druhý den jsem dorazila na vytoužený oběd s menším zpožděním. Obávala jsem se jestli na mě vůbec ještě zbyde. Přišla jsem k výdejnímu pultu a hle - na nástěnce byla kachna již smazána, sežrána, konec. Přistoupila jsem směle blíže a za přepážkou byl poslední kus! Kachna na mě koukala, skoro se mi zdálo, že na mě i mrkla! Nadšeně jsem si o ní řekla. Kuchař však tvrdil, že již došla.
Podle známého rčení "podle sebe soudím tebe" jsem vycházela z toho, že mi lidé a priori nelžou. Na vteřinku jsem dokonce byla ochotná uvěřit i tomu, že mám z hladu kachní fata morgánu. Za další vteřinku mě ale napadlo ještě známější rčení pravící, že "hlad je sviňa" a spolu s tím se ve mě vzedmula mocná vlna odporu. To mělo za následek neodvratitelné - na moment ve mě převládlo mé horší já.
Měla jsem chuť zařvat na kuchaře: "Koho chceš rozesmát ty bambulo! A todleto je jako co, klokan?!" Namísto toho jsem mu asertivně sdělila, že kachna tady leží přímo přede mnou a demonstrovala to vztyčeným ukazovákem (nikoli prostředníkem) mířícím na mojí vytouženou pochoutku. Trošku mi to však uteklo a arogantně až agresivně jsem to na něj vyštěkla dožadujíc se masa (měla jsem velký hlad a ještě větší chuť).
Bambula začal cosi blekotat o tom, že mu došlo zelí. Vědoma si toho, že Češi jsou mistři improvizace jsem mezitím zaznamenala, že je vedle v boxu na jídlo undaná další kachna. To už jsem měla ve tváři výraz sicilské tchyně a honila po tácu vidličku s nožem. Vyzvala jsem ho tedy ať mi kachnu nandá ať už se zelím nebo bez. Neochotně tak učinil za doprovodu nesrozumitelného brblání. Natočila jsem si Birell s výrazem: "Prázdný mám jen žaludek, nemám jitrnici na čele!"
Když jsem odcházela s plným bříškem okolo kas všimla jsem si, že strávníci po mě měli na talíři nějaké plátky masa, knedlík a…zelí!
I můj pejsek Hubert, kterému jeho intelekt nedovoluje složité psychické operace pochopí, že když mu ukážu pamlsek a následně tvrdím, že neexistuje, něco není v pořádku.
Myslím si, že absenci zelí navzdory mohu tento týden s klidem uzavřít jako úspěšný.