Narozeninový týden

Abych vám nejprve osvětlila, jak jsem byla zvyklá slavit jako dítě. Ten šťastný, který měl buď svátek nebo narozeniny byl poctěn tím, že měl buď slavnostní oběd (většinou doma), nebo chlebíčky a různé drobné pochutiny v rámci oslavy.

Oslava běžně započala tím, že se ten, kdo oslavu připravoval (u nás tedy obvykle máma) dotázal oslavence, zda přijímá gratulace. Když gratulant svolil, následovalo (podle měřítek většiny) dlouhé slovní přání s podanou rukou a upřeným pohledem do očí. Kdo chtěl, mohl dát i pusu. Dárky si obdarovaný přede všemi rozbalil a potěšil ostatní svojí radostí nebo jinou reakcí. Darovatel mohl k prezentům ještě něco dovysvětlit, dopovědět nebo říci, jak se dárek používá. Takto jednotlivě každý ve frontě k oslavenci přistoupil a za ticha a účasti ostatních pronesl svůj projev.

Po gratulacích jsme usedli ke stolu a začala konzumace jídla. Neměly jsme se sestrou na oslavě další děti, příbuzné, nebo jiné šašky natožpak výzdobu. Prostě jsme se všichni najedli a zapili to šampusem (děti dětským) a se sestrou jsme poslouchaly veselé historky z mládí rodičů.

Když jsem byla hodně malá a chodila jsem do školky, nesla jsem velmi těžce, když se přálo někomu jinému a já nic nedostala. Nevím proč, jelikož s postupujícím věkem jsem závistí trpěla naprosto minimálně (obzvláště k přihlédnutím k mojí české národnosti). Snad jsem se necítila součástí oslavy, když jsem nedostala žádný dárek. Máma mi dávala nějakou maličkost, jednou i knížku, za což se na ní táta zlobil. Z dnešního pohledu mi to výchovné tedy nepřipadá, ale kdo by odolal malému blonďatému smradovi, který se zalykal nad nespravedlností světa.

Dnes když někomu přeji já, obvykle po minutě výčtu toho, co vše mu přeji těká očima, potí se mu dlaně a ti drzejší se dívají na hodinky. Nedávno jsem to uznávám malinko přehnala, když jsem přítelově mamince k svátku mimo jiné přála klidný podzim života. Smála se ale natolik, že tu s námi bude aspoň do stovky.

Dárky (navzdory mé dávné temné hamounské minulosti) dávám opravdu ráda a s přítelem si užíváme celý týden, kdy je oslavenec privilegovaný a vše se točí okolo něj.

Když má tedy přítel (nebo já) narozeniny, dostává každý den nějaký dárek. Začíná se od toho nejdrobnějšího a pokračuje k tomu nejvytouženějšímu. Toto čekání si zpříjemňujeme dalšími dárky v podobě zážitků. Může se jednat např. o návštěvu kina, divadla, oblíbené kavárny nebo restaurace. Doma dostává vyvolený jen to, co si vybere a na co má chuť a přijímá různé jiné služby a pozornosti ve stylu snídaně do postele, vína na terase apod. Ve finále nemusí jít o závratně drahé dary, ale milé pozornosti.

Když to tak vezmu, můj přítel má narozeniny v podstatě celý rok. Jde v tomto případě spíš o kumulaci oblíbených aktivit a všeho příjemného, co děláme během roku do jednoho týdnu a ku libosti oslavence. Pokud si chce něco prosadit má právo zdůvodnit to větou: "Mám narozeninový týden!" a je mu vyhověno.

Na závěr vám chci jen říci - přestaňte to flákat a začněte řádně oceňovat a oslavovat sebe a ostatní. Není nic hezčího než vidět úsměv na tváři vašich nejbližších a není nic vtipnějšího, než když se snaží zakrýt rozporuplnou reakci na nevyžádaný dárek.

P.S. Kdyby vás náhodou zajímalo, kdy mám narozeniny, tak je to na Mezinárodní den lidské solidarity. A kdybyste byli zvědaví, kdy mám svátek, tak je to shodou okolností na Mezinárodní Den Romů (občas to vyjde zároveň i na Bílou sobotu).