Lukáš

Dnešní článek je na vyžádání. Můj přítel mě totiž obvinil z toho, že ve většině článků, kde ho zmiňuji je za blbce. No, ne tak docela. Přesto mě vyzval k tomu, abych napsala o jeho – cituji – ryzí dobré chrabré povaze.

Jak tedy začít? Přítel (říkejme mu Lukáš) je malý muž s velkým srdcem a ještě větší pleší. Jeho hlava je však anatomicky tak bezchybná, že matka příroda už dozajista plánovala, že tento mužík se z vlasů dlouho těšit nebude. O to víc mu však nadělila na jiných částech těla, kdy v jeho středu můžeme najít koberec a na krátkých křivých (skoro až kozích) nožkách přírodní kamaše. Legendární jsou též jeho palce na nohou, které mu byly přiděleny nejspíš samotným Yettim.

Kromě pleši tvoří dominantu jeho hlavy (opět) kozí bradka a brýle. Stejně jako nohy, jsou i jeho zuby křivé, tzv. upírským způsobem. Na jeho tváři je malá jizvička po drobném chirurgickém zákroku (kdysi ho zašívali kvůli nějaké klukovině). Stehny byly však více utažené, takže mu z toho ve tváři vzniknul roztomilý ďolíček. Jeho dobrotivá maminka chtěla po lékařích, aby mu na druhé straně vytnuli stejně velkou jizvu kvůli symetrii, ale nedošlo k tomu. Možná je to i škoda, protože jeho kůže a vůbec regenerační schopnosti jsou nadprůměrné. Dočetla jsem se, že takovýmito výjimečnými schopnostmi oplývají mimo jiné nezmaři, ploštěnky, hvězdice a mořské okurky.

Za zmínku také stojí jeho andělsky modré oči, které obsahují širokou paletu, co do hmouření a vykulování. Při smíchu se dokonce mění na čínsky vypadající škvírky.

Dříve byl jeho typickým gestem tzv. "placák". Že se k němu schyluje bylo poznat podle toho, že jeho hlava jaksi poklesla, jako by se snažila jít naproti doširoka rozevřené dlani a rozervané mysli. Následovalo plácnutí přes čelo a pleš, které by obyčejného člověka uvedlo v menší otřes mozku, ale Lukáš si tímto svůj vnitřní otřes spíše narovnával. V současnosti si ubližuje jen zcela minimálně a to především otužováním v ledové vodě, čímž placák suchozemský zcela nahradil tím vodním.

Co je jeho přední vlastností je stručnost a plánovitost. Na jasnou otázku vyžaduje jasnou a hlavně co nejkratší odpověď. To se bohužel míjí s mojí jihočeskou rozvláčnou mluvou. Obvykle mě utne po mém nádechu slovy: "Nevěš maso do výlohy, když ho neprodáváš!", nebo: "Nedávej mi omáčku, když chci maso." Obvinil mě také z toho, že mám nízký pud prevence. Veškeré kroky přes pokoj, kuchyň až na wc nemám rozmyšlené již od včera a musím se někdy pro něco vracet. Nejsem tedy dle jeho slov logický stratég.

Dalším výrazným rysem je jeho někdy větší, jindy menší trpělivost. Projevuje se třeba i tak, že by nejraději vytáhnul nějakou ženskou z auta (nejlépe okýnkem) a zaparkoval za ní. Zároveň se dá tedy říci, že rád pomáhá lidem. Obzvláště, pokud z toho něco má v jakékoli formě.

Je i mimořádně podporující téměř ve všem, co dělám. S radostí očekává každé vydání mého dalšího příběhu. Jednou mi však na moje oznámení: "Jdu Ti číst", bezděčně odpověděl: "Jo vydrž jdu si pro sluchátka."

Rád dává i všelijaké rady. Je to znát např. při focení, kdy na vás zaměří chytrý telefon a pronese: "Zatáhni břicho a koukej na moře", nebo "Usměj se ty megero."

Možná máte nyní pocit, že Lukáš patří spíše do říše kuriozit, ale jak již bylo řečeno v úvodu je to (samozvaná) ryzí dobrá chrabrá povaha. Chtěla jsem vás o tom ve své charakteristice přesvědčit více, ale nějak se to zvrtlo. Zkusím tedy nasbírat nějaký materiál do příště a trochu to vylepšit.

Až si tento článek Lukáš přečte, počastuje mě svojí oblíbenou hláškou: "Bobšino, někdy seš pěknej parchant."

Co na to říct? Každý z nás má jen to, co si zaslouží…