Lenost
Abych pravdu řekla na otázku, zdali jsem líná neumím objektivně odpovědět. Člověk je od přírody líný a mě nic lidského není cizí.
Co se týká učení na to jsem nikdy líná nebyla, i když jsem se nad některými výpočty ve škole opravdu natrápila. Když mě něco nadchlo neznala jsem únavu. Když na mě ale rodiče vyrukovali s tím, že se bude o víkendu sbírat rybíz, kopit seno, hrabat listí nebo ořezávat stromky, fyzicky jsem cítila, jak těžknu a pomalu mi odumírají ručičky i nožičky.
Valnou část svého života jsem strávila v posteli. Ne snad, že bych byla neustále nemocná, ale bylo to jediné místo, kde jsem jako dítě našla alespoň trochu tepla. Tím druhým místem byla sprcha. Na koleji jsem v posteli spala, jedla, učila se a v podstatě jsem tam žila. Když jsme totiž se spolubydlícími vstaly všechny najednou nebylo v miniaturním pokoji k hnutí.
V bytě jsem už měla stůl pro sebe, kam jsem si mohla sednout, ale po nočních službách jsem se pravidelně odebrala na lože, kde jsem kromě vaření a vyměšování trávila většinu dne ať už psaním, čtením, sledováním nějakého pořadu nebo aportování psovi.
Někdy jsem pravda trochu impulzivní, proto se snažím vše si řádně promýšlet. Abych měla na přemýšlení opravdu klid, tak si pěkně bucnu, dokud na něco převratného nepřijdu. Občas během toho i usnu a po probuzení mám alespoň lepší náladu.
Obávám se, že trávení času v horizontální poloze je v mém případě dědičné. Čas od času si vzpomenu na matčin výrok, kdy o svém otci prohlásila: "Táta vstal a šel si lehnout." Někdo si holt musí odpočinout i po tom odpočinku.
Co se lenosti jako takové týče není to dobrá vlastnost, pokud hraničí s parazitováním. Častým jevem je to, že někdo pracovitý se bojí odpočinout si, aby nebyl nazván líným. Naproti tomu skutečný lenoch se takto vůbec nevnímá. Válí se celé dny bez bázně a hany, vůbec mu to není blbé a komanduje všechny okolo. Pokud se k něčemu přece jen odhodlá sděluje to na potkání.
Jestli jsem u sebe někdy dosáhla vrcholu lenosti, tak to rozhodně bylo jednou po noční službě. Měla jsem žízeň, ale sklenici i vodu jsem měla vedle v kuchyni. Přítel byl žel v práci, takže mi neměl pití kdo podat. Představa, že musím vstát a zdolat cestu z pokoje do kuchyně, mě tak vyčerpala až jsem z toho usnula. Vzbudil mě až příchod přítele, kterého jsem okoralými rty požádala o vodu.
Na otázku, zdali jsem líná zřejmě odpovím tak, že nejsem žádná Nastěnka, ale ani žádná Marfuška.
Na závěr bych ráda dodala výrok buddhistického mnicha Ajahna Brahma: "Co nemusíš udělat dnes odlož na zítra, protože do večera může být po tobě."